Švýcarský skladatel a hudební režisér Conrad Back se narodil  16. června  1901 v Lohn, Schaffhausen. Po krátkých inženýrských studiích na Eidgenössische Technische Hochschule v Curychu a soukromých hudebních hodinách u Müller-Zürich začal navštěvovat curyšskou konzervatoř, kde studoval skladbu u Volkmara Andreaese, kontrapunkt u Reinholda Laquaia a hru na klavír u Carla Baldeggera. 1924 až 1933 pobýval v Paříži, kde studoval u Jacquese Iberta a pohyboval se v blízkosti Arthura Honeggera, Nadia Boulangera a Alberta Roussela. Na radu švýcarského dirigenta Paula Sachera, který jeho díla propagoval, se Beck usadil v Basileji v roce 1934. Během více než padesátiletého období objednával Sacher jeho díla a dirigoval jejich premiéry s Basle Chamber Orchestra a Collegium Musicum Zürich. V letech 1939 až 1966 byl Beck hudebním ředitelem Swiss Radio v Basileji, v pozici, která mu umožnila v nebývalé míře propagovat současnou hudbu. Conrad Beck mimo jiné obdržel skladatelskou cenu Schweizerischer Tonkünstlerverein (1954), Ludwig Spohr Prize města Brunswick (1956) a Basle Arts Prize (1964). Umírá v 31. října 1989 v Basileji.

   Italský skladatel Luciano Berio se narodil 24. října 1925 v Oneglii v Itálii do hudební rodiny (otec Ernesto a dědeček Adolfo byli varhaníky a skladateli). Beriova kariéra klavíristy byla přerušena zraněním pravé ruky hned první den po odvodu do armády během 2. světové války. Zůstává ve vojenské nemocnici a později utíká bojovat v odboji proti nacismu. Po válce studuje skladbu na Konzervatoři v Miláně  (Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini) do roku 1951, kdy odchází do Spojených států studovat seriální skladbu u Luigi Dallapiccoliho v Tanglewoodu. Roku 1950 se seznámil s mladou americkou studentkou, zpěvačkou Cathy Berberian, se kterou se po absolutoriu vzali a rozvedli v 1964. Měli dceru Christinu (*1953). Z Tanglewoodu se vrací do Milána, kde pracuje pro italské rádio a televizní vysílání RAI. Tato práce ho přivádí do blízkého kontaktu s Umbertem Ecem, z kterého vzniklo dlouholeté přátelství. Roku 1955 Berio spoluzakládá s Brunem Madernou elektronické hudební Studio di Fonologia v Miláně. Mnoho skladatelů zde pracovalo. Mimo jiné také Henri Pousseur a John Cage. Berio též vydává časopis o elektronické hudbě Incontri Musicali. Během letních škol v Darmstadtu (Internationale Ferienkurse für Neue Musik) se setkává s Pierrem Boulezem, Karlheinzem Stockhausenem, Györgym Ligetim a Mauriciem Kagelem. V roce 1960 je Berio dosazen jako Composer in residence v Tanglewoodu. O dva roky později je pozván Dariem Milhaudem k pedagogickému působení na Mills College, Oakland, v Kalifornii. V letech 1965-1971 vyučuje na Juilliard School of Music. Zde zakládá Juilliard Ensemble, který se specializuje na propagaci současné hudby. Mezi jeho studenty byli Steve Reich, Luca Francesconi, Louis Andriessen, Phil Lesh a další. V roce 1965 se opět žení s filozofkou Susan Oyama, se kterou se rozvádí v roce 1972. Měli dceru Marinu (*1966) a syna Stefana (*1968). Vrací se do Itálie v roce 1972 a kupuje pozemek a obydlí v Radicondoli. Rekonstrukce, znovuzaložení vinic a ovocného sadu trvají více než dva roky do roku 1975, než se tam konečně nastěhoval. 1974-1980 je ředitelem IRCAM elektro-akustické divize v Paříži. Spolupráce s Pierrem Boulezem. Žení se potřetí s izraelskou muzikoložkou Taliou Peckerovou v roce 1977. Z tohoto manželství se narodili dva synové, Daniel (*1978) a Jonathan (*1980). Berio otevírá Tempo Reale ve Florencii v 1987. Luciano Berio byl oceněn mnoha poctami a cenami. Čestný doktorát City University v Londýně (1980), čestné členství Royal Academy of Music v Londýně (1988), prestižní Siemens-Musikpreis (1989), Norton Professor of Poetry na Harvard University (1993-1994), Distinguished Composer in Residence na Harvard University (1994-2000), čestný doktorát od University of Siena (1995), Praemium Imperiale uděleno Japan Art Association (1996), presidentem Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě (2000). Luciano Berio umírá 27. května 2003 v nemocnici v Římě.

   Německý skladatel a učitel skladby Wolfgang Fortner se narodil 12. října 1907 v Lipsku. Díky svým rodičům hudebníkům se již od ranného věku věnoval hře na klavír a na varhany, v devíti letech začíná skládat. Od roku 1927 studoval na Konzervatoři v Lipsku hru na varhany (Karl Straube) a skladbu (Hermann Grabner) a na Lipské Univerzitě filosofii (Hans Driesch), dějiny hudby (Theodor Kroyer) a německá studia (August Korff). Jeho díla byla oficiálně hrána již během jeho studií. Vyučoval skladbu a hudební teorii na Heidelbergském Institutu církevní hudby (1931–54), Hudební akademii v Detmoldu (1954–7) a na Freiburgské Musikhochschule (od 1957). V roce 1935 založil Heidelbergský komorní orchestr k podpoře Nové hudby. Roku 1946 spoluzaložil s Wolfgangem Steineckem Darmstadtské letní kurzy. Fortnerova pověst učitele hudby je nepřehlédnutelná, ovlivnil celou generaci mladých skladatelů v období padesátých až sedmdesátých let. Mezi jeho studenty byli Arthur Dangel, Diego H. Feinstein, Hans Werner Henze, Milko Kelemen, Arghyris Kounadis, Ton de Kruyf, Bruce MacCrombie, Roland Moser, Diether de la Motte, Nam June Paik, Graciela Paraskevaídis, Mauricio Rosenmann, Dieter Schönbach, Manfred Stahnke, Peter Westergaard, Bernd Alois Zimmermann a Heinz Werner Zimmermann. Fortner byl členem různých kulturně politických organizací: Berlínské akademie umění od 1955, Bavorské akademie umění od 1956, prezidentem německé sekce ISCM (1957–71), prezidentem Svazu dramatiků v 1975 a uměleckým vedoucím Musica Viva v Mnichově (1964–78). Obdržel mnoho prestižních ocenění včetně "Schreker-Prize Berlin" (1948), "Brunswick Spohr Prize" (1953), "North Rhine-Westphalia Grand Art Prize" (1955), "Hamburg Bach Prize" (1960), "Freiburg Reinhold Schneider Prize" a "Gold Pin of the Dramatists Union" (1977). K výročí sedmdesátých narozenin obdržel "Grosses Verdienstkreuz der Bundesrepublik Deutschland" a čestný doktorát Heidelbergské a Freiburgské univerzity. Zemřel 5. září 1987 v Heidelbergu.

František Brikcius