Mezinárodní letní akademie hudby (ISAM), která prohlubuje hudební schopnosti a rozvíjí hudební horizonty pomocí vysoce kvalitních dílen, seminářů, setkání, koncertů a soutěží, se zaměřuje na vybrané mladé a talentované hudebníky z celého světa. Charakteristickým znakem akademických výukových programů jsou denní, individuální vyučovací hodiny a četné hudební příležitosti, vrcholící klavírní, skladatelskou a varhanní soutěží, posuzovanou mezinárodní porotou složenou ze členů akademie a pozvaných hostů.

   Jedním z plánů ISAM je oživení a posílení role židovské hudby a židovského muzikantství v Evropě, zejména v Německu. Intenzivní vzdělávání hudebního zaměření umožňuje pozitivní interakci mezi studenty rozdílného prostředí, náboženství a kultur, založenou na umělecké tvořivosti. Dalším z cílů je vytvoření smysluplné spolupráce mezi ISAM účastníky a místní komunitou a publikem. Z tohoto důvodu jsou všechny koncerty, recitály, soutěže a kulturní akce volně přístupné. ISAM založil v roce 2005 skladatel a hudební vědec Joseph Dorfman (1940 - 2006), klavíristka a profesorka Lily Dorfman, a skladatel a židovský hudební vědec Ofer Ben-Amots. Za pomoci velkorysé podpory Center for Jewish Culture and Creativity se ISAM vyvíjela a brzy získala prestižní renomé.

František Brikcius: Pane Jirásku, soukromě jste studoval skladbu u prof. Miroslava Raichla, následovalo studium skladby u prof. Zdeňka Zouhara na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) v Brně. Nakolik Vás ovlivnili oba skladatelé?

Jan Jirásek: Musím se přiznat, že jsem měl rád oba své učitele. Každý byl úplně jiný, a to jak umělecky, tak lidsky. Zároveň jsem ale nechtěl podlehnout jejich vlivu, protože jejich poetika a skladatelská filozofie byla jiná než moje. Na mém skladatelském vývoji se ale podílela i řada dalších lidí.

F. B.: Již během studií na JAMU jste působil jako hudební redaktor, režisér a dramaturg Českého rozhlasu, kde jste zůstal do roku 1994. Jaká byla hlavní náplň Vaší činnosti?

J. J.: Nejdříve jsem působil v tehdejším Československém rozhlase Hradec Králové, v roce 1986 jsem odešel do Prahy, kde jsem měl na starosti převážně soudobou hudbu. Musím se přiznat, že toto období pro mě bylo velmi poučné, a to i z toho důvodu, že jsem musel odolávat tlaku ze strany celé řady skladatelů, kteří požadovali, aby jejich skladby byly natáčeny a vysílány.

F. B.: V roce 1991 jste obdržel Cenu Nadace českého hudebního fondu za skladbu Labyrint. Měla tato cena vliv na Váš profesionální život?

J. J.: Každé ocenění, které člověk obdrží, je povzbuzením. Na moji další kariéru to ale nemělo prakticky žádný vliv.


F. B.: Od roku 1996, kdy jste získal roční Fulbrightovo stipendium hostujícího profesora v USA, pravidelně vyučujete na různých univerzitách v USA (Hartt School of Music Connecticut, Colorado College Colorado Springs, University of Colorado Boulder). Mohl byste porovnat profesionální život skladatele v Severní Americe a Evropě?

J. J.: Skladatel píše hudbu bez ohledu na to, v jaké části světa se nachází. Vždy a všude záleží na tom, jestli se najde interpret nebo ansámbl, který vaši hudbu chce provozovat. V tomto ohledu jsem měl velké štěstí jak na interprety, tak i na vydavatele, nahrávací společnosti apod.

F. B.: Těsně před ročním odjezdem do USA, v rámci Fulbrightova stipendia, jste napsal hudbu k filmu Nejasná zpráva o konci světa (1997) Juraje Jakubiska, za kterou jste získal cenu Českého Lva (1997). Spolupráci jste navázali o deset let později na Jakubiskově filmu Bathory (2008), který byl realizován za obtížných podmínek v mezinárodní produkci. Jak byste popsal spolupráci s legendárním slovenským režisérem?

J. J.: S Jurajem a Deanou Jakubiskovými jsme se při spolupráci na tomto filmu ('spolu skladatelem' hudby byl ještě Ondřej Soukup) velmi spřátelili, dá se říct, že na celý život. Spolupráce s nimi ovšem není snadná. Juraj je velmi zvídavý a experimentující režisér, který chce vyzkoušet všechny možné kombinace a po skladateli vyžaduje, aby se mu absolutně přizpůsobil. Ne vždy je to snadné.

F. B.: Jak vznikala hudba k filmu Kytice (2000), českého kameramana a režiséra Františka Antonína Brabce, za kterou jste obdržel další cenu Českého Lva (2000)? Jaký je Váš vztah k literatuře?

J. J.: Hudba ke Kytici vznikala poměrně snadno a rychle. Od chvíle, kdy jsem ji začal psát až do konce její postprodukce uběhlo pouhých 6 týdnů, což je na mě dost vysoké tempo. Téma mi bylo velmi blízké, dramatické, tajemné, spirituální. S Frantou Brabcem jsme se na koncepci shodli prakticky okamžitě. Obecně řečeno jsou mi klasické a hlavně kvalitní literární předlohy velmi blízké.


F. B.: Jste jedním ze šesti skladatelů projektu "Praha - Brno: 6 soudobých skladatelů pro violoncello sólo v interpretaci Františka Brikcia", konaném pod záštitou Václava Havla, v jehož rámci byla uvedena Vaše skladba Dilema. Proč Dilema?

J. J.: Dilema pro sólové violoncello jsem napsal v roce 1987, tedy v době, kdy jsem vážně uvažoval o emigraci. Nebylo to snadné rozhodování a vyústilo kromě jiného i k napsání zmíněné skladby.

F. B.: Na čem momentálně pracujete?

J. J.: Momentálně pracuji na hudbě k filmu režiséra Jiřího Stracha "Šťastný smolař". Pak začnu pracovat na objednávce Národního divadla v Praze - hudbě k baletu. Těch věcí je víc, ale tyto dvě jsou nejaktuálnější.

F. B.: Tužka a notový papír nebo počítač? Případně Finale či Sibelius?

J. J.: Používám počítač, je to taková sofistikovanější tužka. Z notačních programů dávám přednost Sibeliovi. Pokud jde o filmovou hudbu, používám program Logic Pro.

F. B.: Co Vás v poslední době nejvíc potěšilo?

J. J.: Já se snažím těšit ze všeho dobrého, co život přinese. Naučil jsem se radovat z věcí zdánlivě samozřejmých - z toho, že moje rodina a já jsme zdraví a že můžeme dělat práci, která nás baví. Podle mě štěstí není v tom, mít to co chceš, ale chtít to, co máš.

F. B. Děkuji za poskytnuté odpovědi.

---