Z domovské základny ve švýcarském Ticinu přijíždí v těchto dnech do Prahy klaunsko-herecká dvojice, Lenka Foletti-Machoninová a Albert Foletti, se svým cirkusem Giroldón, "nejmenším v Evropě". Z jižního podhůří Alp, kde je dospělí i děti znají nejlépe, vyrážejí každoročně do několika evropských zemí, a téměř pravidelně i do Čech. Je to však prazvláštní cirkus, riskantní a rizikový, jiný než ostatní, a to nejen formátem. Vystupují jakoby na zapřenou a po odlehlých koutech, jak je kam zavede náhoda, pozvání přátel nebo komediantský čich, že právě tam je čekají spřízněné duše. V jejich programu a umění není ovšem zdaleka nic pokoutního ani nahodilého.

  Výjimečnost, a snad i výlučnost cirkusu Giroldón svádí nazvat ho "komorním" a "rukodílným". Komorní je pro vytříbenost svých záměrů i způsob hry, a rukodílný proto, že oba vyzrálí umělci si sami vytvářejí jak scénáře a dialogy, tak režii a choreografii svých představení. Ale kdyby jen to: oni si také sami sjednávají vystoupení, sami se dopraví na místo (s cirkusovým stanem, fundem, a celým inventářem), sami si postaví šapitó, sami prodávají vstupenky a uvádějí obecenstvo. Teprve poté, co se nadřeli za celý (v běžném cirkusu) početný tým spolupracovníků, může konečně dojít k vlastnímu výkonu. A ten by samozřejmě neobstál ani před publikem, ani před svědomím obou artistů, kdyby nedokázal upoutat, rozechvět, rozesmát, přesvědčit soustředěností, plným nasazením a vysokou úrovní klaunského i hereckého provedení.


  Takovou soběstačnost a totální odkázanost pouze na vlastní síly a schopnosti nelze, jak každý tuší, nést po celá léta z pouhého nezbytí či umanutosti. Trvalým zdrojem jejich energie může být jen uhlířská víra v poslání, pro něž se Folettiovi rozhodli, nebo snad už narodili, a jemuž se odevzdávají bez výhrad. Souvisí s komorností a rukodílností jejich práce a na diváky působí především jako tichý a pokorný protest, jako něžná vzpoura proti světu ve všem všudy ztechnizovanému a zelektrizovanému, a zároveň duchovně a citově okoralému. Oba klauni nic nedeklarují, dávají pouze najevo, že pro svět, v němž oni existují, nikdy nebude nejvyšší hodnotou síla, úspěch, efektivita. Proto také nedopřávají lhostejným a krvelačným divákům, aby se kochali pohledem na pot, ztrhané rysy a tělesné hroucení moderních gladiátorů. V cirkusu Giroldón za dřinou, suverénním řemeslem a neuvěřitelnou koncentrací neustále prosvítá úsměv, důvěra, vnitřní jistota. Vyzařuje z nich atmosféra spříznění, lidské blízkosti a bezpečí. Tváří v tvář dílu obou klaunů ztrácí kulatý a bezbarvý pojem lidskosti pachuť a odhaluje svůj střízlivý a zcela konkrétní význam.

  Cirkus Giroldón je spolupořadatelem projektu "Duo Brikcius - 2 Cellos Tour". Více informací o Cirkusu Giroldón je k dispozici na webových stránkách http://www.CirkusGiroldon.ch .

  Před pěti sty lety jeden z nejmoudřejších představitelů lidského rodu Erasmus Rotterdamský, tak trochu z rozmaru a potřeby povyrazit se, napsal během jedné ze svých cest pojednání Chvála bláznovství. Tahle drobná knížka se dodnes vydává a úspěšně prodává po celém světě a citáty z ní rozesmávaly a rozesmávají celé generace studentů. Především na ně jsem myslela, když jsem v Cirkusu Giroldon, což je nejmenší cirkusové divadlo (ani cirkus - ani divadlo) v Evropě, sledovala hru Blázen.

  Bláznovství opěvované předním myslitelem renesanční epochy se ve stanu dnešních poutníků setkalo s patřičným pochopením. Oba herci shodně s Erasmem vnímají svět kolem sebe pod zorným úhlem bláznovství. Avšak jejich pohled je vždy moudrý, prozíravý a rozverný. Hlavní hrdina hry Blázen se převtěluje do různých podob a přitom jakoby dává za pravdu Erasmově knize, kde mimo jiné čteme: "Nijak se nepřetvařuji a nesnažím se předstírat, že bych měl v hlavě něco, co je cizí mému srdci." Bláznovství je vždy a všude stejné, "skrýt je nemohou dokonce ani ti, kdo se ze všech sil snaží přivlastnit si zdání moudrosti a respekt, jaký moudrost vzbuzuje." Diváci to vidí každý den na svém pracovišti, v televizi, tuší to, ale nemají čas se nad tím pořádně zamyslet, vysmát se sobě samým. V tom přijede cirkus, postaví žlutobílý stan a zázračné strhávání licoměrných masek, přilepených k tvářím dospělých, každodenními starostmi pohlcených lidí, začíná. Vládci cirkusu nazývají diváky dětmi, říkají jim "malé děti", "větší děti", "děti s bílými vlasy", takže mnozí začnou dělat ze sebe blázny, vyvádět hlouposti ještě před začátkem představení.


  Tak jako velký filosof chtěl před pěti sty lety - řečeno jeho slovy - "trochu si zadovádět a zaskotačit" a svému obdobně významného příteli Thomasu Moorovi věnoval svou nesmrtelnou knížku Chvála bláznovství, tak Cirkus Giroldón objíždí svět se svým Bláznem a obdarovává diváky dětskou bezprostředností, upřímností a opravdovou svobodou myšlenek a činů.

  Více informací o Cirkusu Giroldón je k dispozici na webových stránkách http://www.CirkusGiroldon.ch .

---