František Brikcius: Pane Kremličko, po studiu na pražském Akademickém Gymnáziu a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy jste vystřídal celou řadu zaměstnání (noční hlídač, zeměměřič, operátor ve výpočetním středisku, atd.), byl jste členem hudební skupiny Národní třída (1982/3 - 1985), jako frontman jste působil v hard-metalové skupině His Boys (1986 - 1988), podílel jste se na založení časopisu Revolver Revue (1985) a týdeníku Respekt (1989). Po revoluci jste studoval bohemistiku a komparastiku na FF UK (1990 - 1998), kterou jste nedokončil. Mimo jiné jste také krátce působil jako externí dramaturg divadla Komedie v Praze. Jak byste jednotlivé životní etapy porovnal a jak Vás tato zkušenost ovlivnila?

Vít Kremlička: Svá studia na filosofii jsem uzavřel, jak jsem chtěl. Složil jsem I. státnice a potom jsem dál studoval pro radost z poznání u výborných učitelů. Jejich vědomosti byly protříbeny životní zkušeností, žádní školometi z pařenišť knihoven. Vědomosti už mi nikdo nevezme, i kdyby se postavil na hlavu. Investoval jsem vlastní prostředky, čas i elán, takže mi nikdo nemá co vyčítat.

F. B.: Měla prestižní Cena Jiřího Ortena za Lodní deník (1991) zásadní vliv na Váš profesionální vývoj?

V. K.: Ale kdeže! Studoval jsem tehdy na svobodné filosofické fakultě, abych si doplnil vzdělání, a na literární práci mi nezbývalo mnoho času. Všechno se děje v čase, který musím sám sobě vzít.

F. B.: Od literárního debutu v samizdatovém časopise Violit (1981) jste publikoval v dalších samizdatových a exilových sbornících, po revoluci byla Vaše poezie, próza a publicistika zveřejňována v Alternativě, Babylonu, Divadelních novinách, Lidových novinách, Literárních novinách, Revolver Revue, Tvaru a mnoha dalších. Na kterou spolupráci  / redakci nejraději vzpomínáte?

V. K.: Do mého života se provždy nesmazatelně zaryla Revolver Revue. "Jak se časí mění - co bývalo, není, bude, co se vrátí, není, co se ztratí..." jak bylo psáno v jedné hospodě na Zbraslavi. Všechno se mihne a zmizí. Rád někdy vzpomínám na svéráznou redakci Tvaru s jejím úsilím znovu objevovat dávno známé. Už asi pět let se věnuji mikrorecensím knih v A2, neb jsou mojí domovskou publicistickou arénou.

F. B.: Na Váš kladný vztah k císařovně Sisi a lovení ryb se ani neptám. Nicméně musím se zeptat, které místo máte při svých toulkách přírodou nejraději?

V. K.: Kde se dá chytat na splávek.

F. B.: Co je pro Vás při psaní básní rozhodující?

V. K.: Básně nepíšu, ale skládám. Klid a trochu zaopatření v základních bytostných potřebách ku skladbě dostačuje.

F. B.: Kromě vlastní tvorby se také věnujete osvětě zavražděných a neprávem vězněných spisovatelů. Po předchozím projektu "Saro Wiwa" o nigerijském spisovateli Ken Saro-Wiwowi (1941 - 1995), budete v pondělí 12. prosince 2011 v Unijazzu uvádět básně tibetské básnířky Tsaring Woeser "Básně z Tibetu a o Tibetu II.". Jak jste se k jejich tvorbě dostal?

V. K.: Dělám si jednou za čas malou soukromou inventuru. Projdu si zprávy a lidskoprávní zpravodajství, zda jsou tam nějaké případy z oboru literárního, a tomu se potom věnuji, jak v mých silách a jak možno. Připadá mi to solidární vůči kolegům v nesnázích.


F. B.:  Tužka, pero, psací stroj nebo počítač?

V. K.: Třebas i ohořelá sirka. Dneska chce každý diář Moleskine. Já to mastím písadlem do školních sešitů, nebo prošlých kalendářů a taky to jde.

F. B.: Co Vás v poslední době nejvíce potěšilo?

V. K.: Mnoho toho nebylo. Většina lidí neselhává, protože si klade příliš nízké nároky, které je snadné plnit. Ale v umění stále platí archetyp, nejistota výsledku a vynaloženého úsilí - to, čím je odpuzován dav. Trvalé směřování k ideálu.

F. B. Děkuji za poskytnuté odpovědi.

  Více informací o Vítu Kremličkovi na webových stránkách http://www.Brikcius.com a http://CS.Wikipedia.org/Wiki/Vít_Kremlička .

---