Švýcarský skladatel a hudební režisér Conrad Back se narodil  16. června  1901 v Lohn, Schaffhausen. Po krátkých inženýrských studiích na Eidgenössische Technische Hochschule v Curychu a soukromých hudebních hodinách u Müller-Zürich začal navštěvovat curyšskou konzervatoř, kde studoval skladbu u Volkmara Andreaese, kontrapunkt u Reinholda Laquaia a hru na klavír u Carla Baldeggera. 1924 až 1933 pobýval v Paříži, kde studoval u Jacquese Iberta a pohyboval se v blízkosti Arthura Honeggera, Nadia Boulangera a Alberta Roussela. Na radu švýcarského dirigenta Paula Sachera, který jeho díla propagoval, se Beck usadil v Basileji v roce 1934. Během více než padesátiletého období objednával Sacher jeho díla a dirigoval jejich premiéry s Basle Chamber Orchestra a Collegium Musicum Zürich. V letech 1939 až 1966 byl Beck hudebním ředitelem Swiss Radio v Basileji, v pozici, která mu umožnila v nebývalé míře propagovat současnou hudbu. Conrad Beck mimo jiné obdržel skladatelskou cenu Schweizerischer Tonkünstlerverein (1954), Ludwig Spohr Prize města Brunswick (1956) a Basle Arts Prize (1964). Umírá v 31. října 1989 v Basileji.

   Italský skladatel Luciano Berio se narodil 24. října 1925 v Oneglii v Itálii do hudební rodiny (otec Ernesto a dědeček Adolfo byli varhaníky a skladateli). Beriova kariéra klavíristy byla přerušena zraněním pravé ruky hned první den po odvodu do armády během 2. světové války. Zůstává ve vojenské nemocnici a později utíká bojovat v odboji proti nacismu. Po válce studuje skladbu na Konzervatoři v Miláně  (Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini) do roku 1951, kdy odchází do Spojených států studovat seriální skladbu u Luigi Dallapiccoliho v Tanglewoodu. Roku 1950 se seznámil s mladou americkou studentkou, zpěvačkou Cathy Berberian, se kterou se po absolutoriu vzali a rozvedli v 1964. Měli dceru Christinu (*1953). Z Tanglewoodu se vrací do Milána, kde pracuje pro italské rádio a televizní vysílání RAI. Tato práce ho přivádí do blízkého kontaktu s Umbertem Ecem, z kterého vzniklo dlouholeté přátelství. Roku 1955 Berio spoluzakládá s Brunem Madernou elektronické hudební Studio di Fonologia v Miláně. Mnoho skladatelů zde pracovalo. Mimo jiné také Henri Pousseur a John Cage. Berio též vydává časopis o elektronické hudbě Incontri Musicali. Během letních škol v Darmstadtu (Internationale Ferienkurse für Neue Musik) se setkává s Pierrem Boulezem, Karlheinzem Stockhausenem, Györgym Ligetim a Mauriciem Kagelem. V roce 1960 je Berio dosazen jako Composer in residence v Tanglewoodu. O dva roky později je pozván Dariem Milhaudem k pedagogickému působení na Mills College, Oakland, v Kalifornii. V letech 1965-1971 vyučuje na Juilliard School of Music. Zde zakládá Juilliard Ensemble, který se specializuje na propagaci současné hudby. Mezi jeho studenty byli Steve Reich, Luca Francesconi, Louis Andriessen, Phil Lesh a další. V roce 1965 se opět žení s filozofkou Susan Oyama, se kterou se rozvádí v roce 1972. Měli dceru Marinu (*1966) a syna Stefana (*1968). Vrací se do Itálie v roce 1972 a kupuje pozemek a obydlí v Radicondoli. Rekonstrukce, znovuzaložení vinic a ovocného sadu trvají více než dva roky do roku 1975, než se tam konečně nastěhoval. 1974-1980 je ředitelem IRCAM elektro-akustické divize v Paříži. Spolupráce s Pierrem Boulezem. Žení se potřetí s izraelskou muzikoložkou Taliou Peckerovou v roce 1977. Z tohoto manželství se narodili dva synové, Daniel (*1978) a Jonathan (*1980). Berio otevírá Tempo Reale ve Florencii v 1987. Luciano Berio byl oceněn mnoha poctami a cenami. Čestný doktorát City University v Londýně (1980), čestné členství Royal Academy of Music v Londýně (1988), prestižní Siemens-Musikpreis (1989), Norton Professor of Poetry na Harvard University (1993-1994), Distinguished Composer in Residence na Harvard University (1994-2000), čestný doktorát od University of Siena (1995), Praemium Imperiale uděleno Japan Art Association (1996), presidentem Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě (2000). Luciano Berio umírá 27. května 2003 v nemocnici v Římě.

   Anglický skladatel, dirigent a klavírista Edward Benjamin Britten, Lord Britten of Aldeburgh, se narodil v Lowestoftu, Suffolku, 22. listopadu 1913. Byl nejmladší ze čtyř sourozenců, zubaře a amatérského muzikanta Roberta a jeho ženy Edith, zpěvačky a klavíristky. V pěti letech začíná hrát na klavír a skládat, v deseti na violu. 1928 mu byly zprostředkovány lekce u skladatele Franka Bridge. Roku 1930 zahájil Britten studia na Royal College of Music v Londýně (vítěz stipendia RCM), studuje skladbu u Johna Irelanda a hru na klavír u Arthura Benjamina. Na konci druhého ročníku RCM vyhrál Cobbett Chamber Music Prize, v prosinci 1932 absolvoval a získal cestovní stipendium v hodnotě £100, které chtěl použít na cestu do Vídně se záměrem studia u Albana Berga. 1934 byla jeho skladba vybrána k uvedení na festivalu International Society for Contemporary Music (ISCM) ve Florencii a jeho chorálové variace "A Boy was Born", psané pro BBC Singers, byly vysílány BBC. Brittenův otec zemřel v dubnu 1934. V říjnu 1934 cestuje se svou maminkou do Vídně. Zde se setkal s hudebním editorem Erwinem Steinem, který později utekl před nacisty do Anglie a začal pracovat v hudebním vydavatelství Boosey and Hawkes, jehož ředitel Ralph Hawkes zastupoval Brittena jako skladatele. 1935 napsal sbírku písní "Friday Afternoons", věnovanou pro cyklus odpoledních pátečních koncertů na Clive House School v  Prestatynu, kterou vedl Brittenův bratr Robert. V dubnu 1935 začal psát filmovou hudbu pro sérii dokumentárních filmů, zobrazující aspekty anglického života (the King's Stamp, Coal Face, Night Mail, …), produkovanou General Post Office Film Unit. Britten spolupracuje s básníkem W. H. Audenem, který dodal komentáře vypravěče pro některé z filmů doprovázené Brittenovou hudbou. Roku 1936 navštívil Britten ISCM festival v Barceloně. Ve stejném roce si u něj Norwich Festival objednal skladbu, ve které použil Audenův text pro cyklus písní "Our Hunting Fathers", o lidském vztahu ke zvířatům, útočící jak na domácí lov na lišku, tak na paralelní vzestup nacismu v zahraničí. Skládá hudbu k celovečernímu filmu "Love from a Stranger", podle námětu povídky Agathy Christie, v hlavních rolích  Ann Harding a Basil Rathbone. V lednu 1937 umírá Brittenova maminka Edith Britten na infarkt. 1937 se poprvé setkal s tenorem Peterem Pearsem, se kterým ho pojilo celoživotní, osobní a umělecké přátelství, které se stalo jednou z hlavních inspirací jeho hudební tvorby. Na text Ronalda Duncana skládá Pacifist March pro Peace Pledge Union, jejíž členem se jako pacifista později stává. V roce 1939 skládá orchestrální kantátu "Ballad of Heroes" na slova Swinglera a Audena, uctívající památku britských členů International Brigade, kteří padli v boji proti fašismu ve Španělsku. Pět měsíců před vypuknutím 2. světové války se Britten a Pears plaví do Severní Ameriky a zůstávají zde tři roky. V září 1939 se chtějí vrátit do Anglie, ale je jim doporučeno, že bude mnohem prospěšnější, když zůstanou. Ve Státech se setkává se skladatelem Aaronem Coplandem a skládá skladbu "Sinfonia da Requiem" (1940), k památce svých rodičů a na objednávku oslav 2600. výročí založení Japonského císařství, která se na oslavách nehrála. V březnu 1942 jim byla udělena dlouho očekávaná visa a Britten s Pearsem se vrací do Anglie na švédské dopravní lodi Axel Johnson. Během plavby zachvátil požár lodní komín a zbytek konvoje musel Axel Johnson zanechat na pospas osudu Atlantiku, který ovládaly Nacistické ponorky. Ačkoli byli zproštěni vojenské služby, měli povinnost podpořit vojenské úsilí svými hudebními schopnostmi. V praxi se to projevilo koncertováním pro the Council for the Encouragement of Music and the Arts (CEMA) na mnoha nedostupných, občas velmi nebezpečných místech, Brittenovými skladatelskými aktivitami a Pearsovým pěveckým angažmá v operní společnosti the Sadler's Wells. Britten a Yehudi Menuhin hráli, během desetidenního turné po Německu v červenci 1945, pro přeživší. Význam Brittena a Pearse v poválečném britském kulturním životě byl umocněn jejich společným úsilím při zakládání the English Opera Group 1946 a založením festivalu the Aldeburgh Festival of Music and the Arts v červnu 1948. Jedno z nejznámějších Brittenových děl je "The Young Person's Guide to the Orchestra" (1946), které bylo napsáno jako doprovod výchovného filmu "Instruments of the Orchestra", v produkci britské vlády. Britten a Pears vystupují na recitálu v rámci festivalu the Leeds Festival (1953). Přátelství s anglickým hercem, režisérem a producentem Davidem Hemmingsem. Roku 1955 cestují Britten a Pears, společně se svými aristokratickými přáteli (the Prince and Princess of Hesse and the Rhine), po východní Asii, navštěvují také ostrov Bali. Největším Brittenovým úspěchem  bylo "War Requiem", psané u příležitosti vysvěcení nově zrekonstruované Coventry katedrály, která byla téměř celá zničena během 2. světové války. V šedesátých letech si Britten vytvořil velmi blízký vztah s ruskými hudebníky, Dmitrijem Šostakovičem, Mstislavem Rostropovičem a jeho ženou Galinou Višněvskou. Toto přátelství vedlo ke vzniku Sonáty pro violoncello a klavír (1961), Symfonie pro violoncello a orchestr (1963) a tří Suit pro sólové violoncello (1964, 1967 a 1971). Roku 1970 je Aldeburghský festival poctěn přítomností Královny. Roku 1976, přestože se jeho zdravotní stav rapidně zhoršuje, skládá jednu ze svých posledních skladeb Tema 'Sacher' pro Rostropoviče, k uvedení na 70. narozeninách Paula Sachera. Benjamin Britten obdržel mnoho cen a poct, včetně "Companion of Honour in the Coronation Honours" (1953), čestného doktorátu na Oxfordské (1963) a Leicesterské (1965) univerzitě, "Order of Merit" (1965), "UNESCO's International Rostrum of Composers" (1961), "Grammy Awards - Classical Album of the Year" (1963), "Grammy Awards - Best Classical Performance" (1963), "Grammy Awards - Best Classical Composition by a Contemporary Composer" (1963), "Sonning Award" (1967), "BRIT Awards - Best Orchestral Album" (1977), "Grammy Hall of Fame Award" (1998). Roku 1976, šest měsíců před úmrtím, byl pasován Life Peer "Baron Britten of Aldeburgh in the County of Suffolk", stal se prvním skladatelem, který obdržel tuto poctu od Královny. Zemřel v náručí Sira Petera Pearse, 4. prosince v Aldeburghu.

   Německý skladatel a učitel skladby Wolfgang Fortner se narodil 12. října 1907 v Lipsku. Díky svým rodičům hudebníkům se již od ranného věku věnoval hře na klavír a na varhany, v devíti letech začíná skládat. Od roku 1927 studoval na Konzervatoři v Lipsku hru na varhany (Karl Straube) a skladbu (Hermann Grabner) a na Lipské Univerzitě filozofii (Hans Driesch), dějiny hudby (Theodor Kroyer) a německá studia (August Korff). Jeho díla byla oficiálně hrána již během jeho studií. Vyučoval skladbu a hudební teorii na Heidelbergském Institutu církevní hudby (1931–54), Hudební akademii v Detmoldu (1954–7) a na Freiburgské Musikhochschule (od 1957). V roce 1935 založil Heidelbergský komorní orchestr k podpoře Nové hudby. Roku 1946 spoluzaložil s Wolfgangem Steineckem Darmstadtské letní kurzy. Fortnerova pověst učitele hudby je nepřehlédnutelná, ovlivnil celou generaci mladých skladatelů v období padesátých až sedmdesátých let. Mezi jeho studenty byli Arthur Dangel, Diego H. Feinstein, Hans Werner Henze, Milko Kelemen, Arghyris Kounadis, Ton de Kruyf, Bruce MacCrombie, Roland Moser, Diether de la Motte, Nam June Paik, Graciela Paraskevaídis, Mauricio Rosenmann, Dieter Schönbach, Manfred Stahnke, Peter Westergaard, Bernd Alois Zimmermann a Heinz Werner Zimmermann. Fortner byl členem různých kulturně politických organizací: Berlínské akademie umění od 1955, Bavorské akademie umění od 1956, prezidentem německé sekce ISCM (1957–71), prezidentem Svazu dramatiků v 1975 a uměleckým vedoucím Musica Viva v Mnichově (1964–78). Obdržel mnoho prestižních ocenění včetně "Schreker-Prize Berlin" (1948), "Brunswick Spohr Prize" (1953), "North Rhine-Westphalia Grand Art Prize" (1955), "Hamburg Bach Prize" (1960), "Freiburg Reinhold Schneider Prize" a "Gold Pin of the Dramatists Union" (1977). K výročí sedmdesátých narozenin obdržel "Grosses Verdienstkreuz der Bundesrepublik Deutschland" a čestný doktorát Heidelbergské a Freiburgské univerzity. Zemřel 5. září 1987 v Heidelbergu.

  Argentinský skladatel se narodil 11. dubna 1916, v Buenos Aires, v argentinské rodině s katalánskými a italskými předky. Studoval na Národní hudební konzervatoři v Buenos Aires, kterou absolvoval v roce 1938. Jeho pedagogická kariéra začala roku 1941 na Národní konzervatoři a na Národní vojenské akademii San Martín. Ve stejném roce se žení s Mercedes de Toro, se kterou má dvě děti. Z důvodu podpisu petice za podporu lidských práv byl v roce 1945 donucen, Perónovým režimem, odstoupit z Národní vojenské akademie. Za podpory Guggenheimova grantu (1942) odchází se svou rodinou do USA, kde zůstává od roku 1945 do 1947 a studuje u Aarona Coplanda v Tanglewoodu. Po návratu do Buenos Aires spoluzakládá argentinskou pobočku ISCM a Hudební a divadelní konzervatoř La Plata, kterou současně vede. Roku 1951 ISCM vybrala jeho dílo k prezentaci na 25. festivalu ve Frankfurtu. Byla to první Ginasterova cesta do Evropy, kde se také zúčastnil "International Music Council of UNESCO" setkání. Následují další návštěvy ISCM v Oslu (1953), Stockholmu (1956), Římě (1959) a Madridu (1965). Roku 1952 donutila Perónova vláda Ginasteru k odstoupení z místa ředitele Konzervatoře La Plata, které trvalo do roku 1956, kdy Perónův režim skončil. V letech 1942-1958 si přivydělává skladbou filmové hudby. V roce 1958 obdržel plnou profesoraturu v La Plata, v tom samém roce rezignuje a přijímá nabídku vedení Fakulty hudebního umění a vědy na Argentinské katolické univerzitě, kde působí jako děkan (1958-1963). Odstoupil ze všech univerzitních míst v roce 1963 a plně se věnoval skladbě a řízení Latinsko amerického centra pro pokročilá hudební studia na Institutu Torcuato di Tella. Pod jeho vedením (1963-1971) podporoval tento institut avantgardní techniky, formou nabídky dvouleté stáže pro latinsko americké skladatele u Coplanda, Messiaena, Xenakise, Nona a Dallapiccoliho. V roce 1968 se Ginastera vrací zpět do USA a od roku 1970 žije v Evropě. 1971 si vzal argentinskou violoncellistku Auroru Nátolu a trvale se usadil ve Švýcarsku, kde se plně soustředil na skládání. Je považován za jednoho z nejpřednějších latinsko amerických skladatelů vážné hudby. Mezi jeho studenty byli Astor Piazzolla, Waldo de los Ríos a Rafael Aponte-Ledée. Byl členem "National Academy of Fine Arts of Argentina" (1957), "Brazilian Academy of Music" (1958), "American Academy of Arts and Sciences" (1965) a "American Academy of Arts and Letters" (1968). Obdržel čestný doktorát Yale (1968) a Temple university (1975). Byla mu udělena cena "Grand prize of the Argentine National Endowment for the Arts" (1971) a " UNESCO International Music Council music prize" (1981). Zemřel 25. června 1983 v Ženevě.

   Švýcarský skladatel, hobojista, dirigent a klavírista Heinz Holliger se narodil v Langenthalu, Bernském kantonu, 21. května 1939. Současně se školní docházkou do gymnázia v Burgdorfu, studuje hru na hoboj u Émile Cassagnaud (1950 - 1958), hru na klavír u Sava Savoffa (1955 - 1958) a skladbu u Sándora Veresse (1956 - 1960) v Bernu. V Paříži studoval hru na hoboj ve třídě Pierra Pierlota a hru na klavír u Yvonne Lefébure (1958 - 1959), měl též hodiny skladby u Pierra Bouleho na Akademii v Basileji (1961 - 1963). Holliger vyhrál soutěž v Ženevě (1959) a Mnichově (1961), byl prvním hobojistou Basilejského orchestru (1959 - 1964). Jako jednomu z předních hobojistů své doby mu byly věnovány skladby světových skladatelů, mezi kterými byli: L. Berio, E. Carter, B. Ferneyhough, H. W. Henze, K. Huber, E. Krenek, G. Ligeti, W. Lutoslawski, K. Penderecki, K. Stockhausen a T. Takemitsu. Od roku 1965 vyučoval hru na hoboj na Staatliche Musikhochschule ve Freiburgu. Od poloviny sedmdesátých let se Holliger stal žádaným dirigentem, poprvé vystupuje jako hostující dirigent s Basilejským komorním orchestrem Paula Sachera. Jeho skladby ukazují fascinaci krajními psychologickými a hudebními situacemi. Bývá inspirován poezií Davida Rokeaha, Roberta Walsera, Friedricha Hölderlina a divadelními hrami Samuela Becketta. Jeho nejcitovanější dílo je Cardiophonie (1971), v němž používá zvuk tlukotu hráčova srdce pomocí kontaktního mikrofonu. Byl rezidenčním skladatelem s Orchestre de la Suisse Romande (1993 - 1994) a Lucerne Festival (1998). Jeho choť je harfenistka Ursula Holliger. Byla mu udělena skladatelská cena Schweizerischer Tonkünstlerverein (1985), the Sonning-Preis (1987), the Frankfurt Music Prize (1988), the City of Basle Art Prize (1989), Ernst von Siemens Musikpreis (1991) a čestný doktorát Zürich University (1998).

  Švýcarský skladatel Klaus Huber se narodil v Bernu, 30. listopadu 1924. Navštěvoval základní školu v Basileji a pedagogický kurz v Curychu. Studoval hru na housle u Stefi Geyer (1947-1949) a teorii s kompozicí u svého dědečka Willyho Burkhardema (1947-1955) na Konzervatoři v Curychu, kde následně v letech 1950-1960 vyučuje hru na housle. Pokračuje ve studiích na Staatliche Hochschule für Musik v Berlíně u Borise Blachera (1955-1956). V roce 1955 je jeho dílo hráno na International Gaudeamus music week, v nizozemském Bilthovenu. 1959 je Huberovi udělena první cena za komorní hudbu ve skladatelské soutěži ISCM, během World Music Days IGNM v Římě. Vyučuje hudební dějiny na Konzervatoři v Lucernu (1960-1963). Jeho skladby jsou hrány na Internationale Ferienkurse für Neue Musik, v Darmstadtu. 1961-1972 vyučuje na Akademii v Basileji, kde je od roku 1964 ředitelem skladatelské a instrumentální katedry a od roku 1968 ředitelem hudebních skladatelských kurzů. Huber je členem mezinárodní poroty ISCM World Music Days (1965, 1969, 1987) a ředitelem kurzů a seminářů na mezinárodní skladatelské soutěži Gaudeamus foundation v Bilthovenu v Nizozemí (1966, 1968, 1972). Na jaře 1968 byl pozván Sovětským skladatelským sdružením do Sovětského svazu (Moskva, Leningrad, Kyjev). 1969 založil Huber mezinárodní skladatelský seminář v Künstlerhaus Boswil ve Švýcarsku. 1973 vyhrál stipendium od Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) v Berlíně. Huber se stal následovníkem Wolfganga Fortnera na Staatliche Hochschule für Musik ve Freiburgu, ředitelem skladatelského oddělení a Institutu pro současnou hudbu. 1979-1982 je prezidentem Švýcarské skladatelské asociace. Roku 1983 cestuje poprvé do Nikaraguy, kde se setkává s Ernestem Cardenalem; následují přednášky v Havaně na Kubě. O rok později přednášky "Cursos latinoamericanos por la musica contemporanea" v  Tatui v Brazílii. Druhá cesta do Nikaraguy, kde přednáší na Escuela Nacional de Musica v Manague. Je hostujícím profesorem na the McGill University v Montrealu v Kanadě a na Accademia Chigiana v Sieně. 1986 cyklus přednášek na univerzitách v Tokiu, Nagoyi a Hirošimě v Japonsku. Je hostujícím profesorem IRCAM (1986, 1988, 1990, 1993) a Conservatoire National Supérieur de Musique (1987, 1989, 1992) v Paříži. Vyučuje na letních kurzech pro mladé skladatele v Radziejowice v Polsku (1987), skladatelských seminářích a přednáškách na konzervatořích v Malmö a Stockholmu (1989). 1990 Huber odstupuje z pedagogického postu na Staatliche Hochschule für Musik ve Freiburgu a pokračuje s mistrovskými kurzy v Luzernu / Boswilu (1994), skladatelském semináři na Schloss Schielleiten v Grazu (1994) a mistrovských kurzech na Hochschule für Künste in Bremen (1997). Je hostujícím profesorem na Sibeliově akademii v Helsinkách (1990), Royal Academy of Music v Londýně (1991), Conservatoire de Musique v Ženevě (1991), Brandenburgisches Kolloquium Neue Musik v Berlíně (1991), Scuola Civica di Musica v Milánu (1992-1993), Winterthur, Viitasari Akiyoshidai Festivalu v Japonsku (1995), Lyon Conservatoire (1996), Aristoxenos-Masterclass v Aigion v Řecku (1996), Konzervatoři v Sarajevu (1997), Grieg Academy v Bergen (1998) a University of Alcalà ve Španělsku (1998). Huber je rezidenčním skladatelem na Akademii v Basileji (1992), na Musica Festival ve Štrasburku (1992), Huddersfield Festival (1992), Centre Acanthes, Villeneuve lez Avignon (1993), New Music Concerts v Torontu (1993), Internationale Musikfestwochen v Luzernu (1994); Winterthur, Viitasari a Akiyoshidai Festival v Japonsku (1995), v Caracasu (1997) a Bergen Festival (1998). 1998 založil koncertní řadu "Musica insieme Panicale" v Umbrii, v Itálii. Jeho současná díla byla hrána na Lucerne Festival, Festival Musica ve Štrasburku a Varšavském podzimu. Huber je sociálně a politicky uvědomělý skladatel, jeho hudba je často nositelem humanistického vzkazu. Od 1975 je jeho dílo publikováno Ricordi Editions v Mnichově. Rukopisy skladeb jsou k dispozici v Nadaci Paula Sachera v Basileji. Je autorem různých publikací, např. "Umgepflügte Zeit" (Cologne, 1999), "Unterbrochene Zeichen - Klaus Huber" (Saarbrücken, 2005) a "Klaus Huber: Von Zeit zu Zeit, Das Gesamtschaffen" (2009). Klaus Huber je členem "Bayerische Akademie der Schönen Künste", "Akademie der Künste Berlin" a "Freie Akademie der Künste Mannheim", čestným členem ISCM a byl mu udělen čestný doktorát Univerzity ve Štrasburku. Mezi cenami, které obdržel, jsou i "Beethovenpreis of the city of Bonn" (1970), "Prize of the Swiss Composers" (1975), "Artprize" města Basileje (1978), "Reinhold-Schneider-Prize" města Freiburgu (1985), "Premio Italia" (1986), "European Church Music Prize" města Schwäbisch Gmünd (2009), "Music Prize Salzburg" (2009) a prestižní "Ernst von Siemens-Musikpreis" (2009). Žil v Itálii. Zemřel 2. října 2017 v Perugii.

   Polský skladatel a dirigent Witold Lutosławski se narodil 25. ledna 1913, ve Varšavě, do politicky a kulturně aktivní rodiny. V říjnu 1918, když bylo Lutosławskému pět let, otec Jósef Lutosławski a strýc Marian Lutosławski byli popraveni bolševickou popravčí četou ve věznici Butyrskaja v Moskvě, pouze pár dní před plánovaným soudem. Po 1. Světové válce se zbytek rodin vrací do nově nezávislého Polska. Lutosławski se začíná učit hře na klavír ve věku šesti let. Pokračuje na Konzervatoři Varšava, kde absolvuje hrou na klavír (1936) a skladbou (1937). Následuje vojenská služba v signalizační a spojovací jednotce. Jeho plány na pokračování studií v Paříži jsou přerušeny útokem Německa a Ruska na Polsko, kdy byl Lutosławski mobilizován ke spojovací jednotce a bezprostředně zajat německými vojáky. Během pochodu do vězeňského tábora se mu povedlo utéct a dojít do 400 km vzdálené Varšavy. Jeho bratr byl zajat ruskými vojáky a později zemřel v pracovním táboře na Sibiři. Aby se Lutosławski uživil, připojil se ke kabaretní společnosti a vydělával si hraním populárních tanců. Také založil klavírní duo se svým přítelem a skladatelem Andrzejem Panufnikem, se kterým hráli ve varšavských kavárnách. V Němci okupované Varšavě byla jediná možnost poslechu živé hudby v kavárnách. V kavárně Aria, kde hráli, se Lutosławski seznámil se svou budoucí ženou Marií Danutou Bogusławskou, sestrou spisovatele Stanisława Dygata. Lutosławski opouští se svou maminkou Varšavu pár dní před Varšavským povstáním v roce 1944, zachraňuje pouze pár partitur a náčrtků, zbytek jeho hudby byl ztracen během destrukce města. Lutosławski se vrátil do ruin Varšavy po Polsko-Sovětské dohodě v dubnu 1944. Roku 1945 byl zvolen předsedou nově ustanoveného Svazu Polských skladatelů (ZKP - Związek Kompozytorów Polskich). 1946 si vzal Marii Danutu Bogusławskou. Vzhledem k tomu, že byl nesmiřitelně proti ideálům Socialistického realismu, byl roku 1948 vyloučen ze ZKP na následky Stalinovy umělecké cenzury. Jeho 1. Symfonie byla zakázaná jako "formální" a ocitl se na černé listině sovětských autorit. Situace pokračovala po dobu vlády Chruščeva, Brežněva, Andropova a Černěnka. 1954 v klimatu hudebního potlačování emigruje jeho přítel Andrzej Panufnik do Velké Británie. Stalinova smrt 1953 umožnila jistou formu relaxace kulturního totalismu v Rusku a satelitních zemích. 1954 Lutosławski obdržel, ke svém zděšení, Cenu předsedy vlády za cyklus dětských písní. Následující čtyři roky Lutosławski pracuje na Pohřební hudbě (1958), která byla napsána u příležitosti 10. výročí úmrtí Bély Bartóka a přinesla mu mezinárodní uznání, cenu ZKP a cenu UNESCO (1959). V letech 1957-1963 skládá valčíky, foxtroty a tanga pod pseudonymem Derwid. První objednávka ze zahraničí (Zagreb music biennale, 1963) mu získala další Státní cenu za hudbu a smlouvu s hudebním vydavatelstvím Chester music. Následují koncerty ve Švédsku (1965) a na Aldeburghském Festivalu, založeném britským skladatelem a přítelem Benjaminem Brittnem. Spolupráce s Pierrem Boulezem, který dirigoval jeho dílo. 1967 Lutosławski obdržel nejvyšší dánské hudební ocenění Sonning Award (1967), které následuje první cena UNESCO's Tribune internationale des compositeur (1968). Vytvoření Violoncellového koncertu (1968 - 1970), premiérovaném ruským violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, bylo hluboce ovlivněno skonem Lutosławského maminky (1967) a potlačením svobodných politických aktivit. 1981 - 1989 Lutosławski odmítal všechny profesionální závazky v Polsku, jako gesto solidarity bojkotovaným umělcům. Jako gesto podpory posílá v roce 1983 nahrávku prvního uvedení 3. Symfonie do Gdaňska, aby byla hrána stávkujícím v místním kostele. Byla mu udělena Cena solidarity (1983) a první cena Grawemeyer Prize from the University of Louisville, Kentucky (1985), která mu umožnila založení stipendia na podporu studia mladých polských skladatelů v zahraničí. Roku 1987 udělena cena Royal Philharmonic Society's Gold Medal a jeho díla jsou uvedena na Huddersfield Contemporary Music Festival (1987). Jsou mu uděleny čestné doktoráty na různých univerzitách po celém světě, včetně Cambridge. Po dlouhých vyjednáváních mezi vládou a opozicí se Lutosławski vrací na dirigentské pódium v Polsku na Varšavském podzimním festivalu (1988). Po událostech roku 1989 předsedá na nově uspořádané Polské kulturní radě. 1993 Lutosławski cestoval do USA, Velké Británie, Finska, Německa, Kanady a Japonska. Bylo mu uděleno polské největší ocenění Řád bílého orla. Umírá 7. února 1994. Jeho žena Danuta ho krátce poté následuje.

   Švýcarský dirigent, mecenáš a patron umění, Paul Sacher, se narodil 28. dubna 1906, v Basileji. 1925 začal studovat dirigování u Felixe Weingartnera na basilejské konzervatoři a hudební vědu u Karla Nefa a Jacquese Handschina na basilejské univerzitě. Roku 1926 založil Basilejský komorní orchestr (BKO), 1928 Basilejský komorní sbor (BKS). O rok později se Sacher stal členem rady a uměleckým vedoucím basilejské International Society for Contemporary Music (ISCM). 1931 je zvolen do předsednictva ředitelů Švýcarské společnosti hudebníků a 1933 založil v Basileji Schola Cantorum Basiliensis, kterou vedl. Roku 1934 se za něj provdala Maja Hoffmann-Stehlin, vdova po Emanuelu Hoffmannovi. Sacher se stal členem rady a většinovým akcionářem farmaceutického koncernu empire Hoffmann-La Roche. 1936 objednává první skladbu u Bély Bartóka: Hudbu pro smyčce, bicí a celestu. 1941 se stal zakladatelem a dirigentem nově založeného souboru Collegium Musicum Zürich 1941, který vedl po následujících 50 let. Roku 1946 byl zvolen prezidentem Švýcarského spolku hudebníků. 1954 spojil dohromady Scholau Cantorum Basiliensis, konzervatoř s hudební školou Musikakademie, a založil novou instituci Musikakademie der Stadt Basel, kterou vedl až do roku 1969. Na Musikakademie der Stadt Basel otvírá mistrovskou skladatelskou třídu pod vedením Pierra Bouleze. Coby hostující dirigent pravidelně vystupoval na předních festivalech a hudebních centrech v Evropě, Americe, Japonsku a Austrálii. Včetně festivalů Glyndebourne, Edinburgh, Lucerne and Aix-en-Provence festivals, kde spolupracoval například s Pablo Casalsem a Mstislavem Rostropovičem. 1973 je založena Nadace Paula Sachera, která kupuje roku 1983 kompletní Stravinského archív, následně také sbírky Antona Weberna, Bruna Maderniho, Witolda Lutosławského, Gyorgy Ligetiho a Pierra Bouleze. Nadace byla oficiálně otevřena 1986, výstavou "Twentieth-Century Music at the Paul Sacher Foundation". Nadace Paula Sachera  vlastní jednu z největších sbírek klasické a moderní hudby na světě. U příležitosti Sacherových 70. narozenin napsalo k jeho poctě 12 skladatelů (Beck, Berio, Boulez, Britten, Dutilleux, Fortner, Ginastera, Halffter, Henze, Holliger, Huber a Lutosławski) nové "eSACHERe" skladby. Sebrané spisy "Reden und Aufsätze" byly publikovány v Curychu 1986. Po 61/59 letech Sacherova vedení je v roce 1987 zorganizován závěrečný koncert BKO a BKS. 1996 odchází do důchodu a pomáhá v Basileji založit Museum Jean Tinguely. Neúnavný propagátor hudby 20. století objednal více než 200 děl od mnoha slavných skladatelů, mezi které patří Béla Bartók, Luciano Berio, Harrison Birtwistle, Elliott Carter, Henri Dutilleux, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Paul Hindemith, Heinz Holliger, Arthur Honegger, Jacques Ibert, Ernst Krenek, Gian Francesco Malipiero, Frank Martin, Bohuslav Martinů, Wolfgang Rihm, Igor Stravinsky a Richard Strauss. Většinu premiér osobně dirigoval. V devadesátých letech byl označen třetím nejbohatším na světě. Paul Sacher zemřel 26. května 1999, v Basileji.

   Ruský (naturalizovaný švýcarský) violoncellista, dirigent a klavírista Mstislav Leopoldovič Rostropovič se narodil 27. března 1927, v Baku v Azerbajdžánu SSSR, ruským rodičům, kteří se sem přestěhovali z Orenburgu. Od čtyř let ho jeho matka Sofiya Nikolajevna Fedotova, talentovaná klavíristka, učí hře na klavír. V deseti letech začal hrát na violoncello pod dohledem svého otce, respektovaného violoncellisty a bývalého studenta Pabla Casalse. Během 2. světové války se vrací se svou rodinou zpět do Orenburgu a v roce 1943 do Moskvy. Roku 1943 vstupuje do Moskevské konzervatoře, kde studuje hru na violoncello, hru na klavír, dirigování a skladbu do roku 1948. Mezi jeho pedagogy byli Dmitrij Šostakovič a Sergej Prokofjev. Na protest příkazu, z 10. února 1948 proti "formalismu" skladatelů (jeho pedagog Dmitrij Šostakovič byl propuštěn z konzervatoře v Leningradě a Moskvě), Rostropovič vystoupil z konzervatoře. V roce 1945 vyhrál zlatou medaili v historicky první soutěži Sovětského svazu pro mladé hudebníky. Vyhrál 1. cenu na mezinárodní soutěži Pražské jaro (1950). Obdržel jedno z nejvyšších ocenění Sovětského svazu, Stalinovu cenu (1950). Vyučuje na Leningradské (Petrohradské) konzervatoři a Moskevské konzervatoři. V roce 1952 se setkal v Praze s legendárním dirigentem Václavem Talichem. Roku 1955 se oženil s Galinou Višněvskou, sopranistkou Bolšovo Teatra. Měli dvě dcery, Olgu a Jelenu. Stal se profesorem na Moskevské konzervatoři (1956) a na Leningradské konzervatoři (1961). Během koncertních cest po západní Evropě se setkává s mnoha skladateli, včetně Benjamina Brittena (1960). V roce 1970 Rostropovič napsal otevřený dopis sovětskému tisku, ve snaze podpořit spisovatele a držitele Nobelovy ceny Alexandra Solženicyna a proti sovětskému útlaku svobody projevu v kultuře. Jeho přátelství s Alexandrem Solženicynem a podpora disidentů vyústila v oficiální nemilost. Rostropovič a jeho žena Galina Višněvskaja měli zákaz opustit SSSR, nesměli hrát v rozhlase a televizi, koncerty byly možné pouze v malých městech na Sibiři. V roce 1974 mu byl umožněn výjezd ze SSSR s rodinou na dvouletý pobyt ve Velké Británii. Již se nevrátil a usadil se ve Spojených státech, kde se později stal americkým občanem. V roce 1978 byl zbaven sovětského občanství za "akty poškozující dobré jméno SSSR". Jeho ruské občanství bylo obnoveno 1990, bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu. V letech 1977 až 1994 byl hudebním ředitelem a dirigentem amerického Národního symfonického orchestru ve Washingtonu, zatímco stale hrál s mnoha slavnými hudebníky, například se Svatoslavem Richterem a Vladimirem Horowitzem. Byl také ředitelem a zakladatelem festivalu Rostropovich Music Festival a pravidelně hrál v rámci festivalu Aldeburgh Festival ve Velké Británii. Jako gesto politické podpory hrál Suity Johanna Sebastiana Bacha, na troskách během demolic Berlínské zdi v roce 1989. Během srpnového puče konzervativních sil v roce 1991 letěl do Moskvy podpořit Borise Jelcina v obležení budovy Ruské vlády. Rostropovič a jeho žena Galina Višněvská založili nadaci Rostropovich-Vishnevskaya Foundation k podpoře sociálních projektů a aktivit. Iniciují očkovací program v Azerbajdžánu. V roce 2002 je otevřeno Rostropovich Home Museum v Baku. Vystupuje v dokumentu Alexandra Sokurova "Elegy of a life: Rostropovich, Vishnevskaya" (2006). Rostropovič inicioval vznik celé řady skladeb od mnoha skladatelů, mezi kterými byli Conrad Beck, Luciano Berio, Leonard Bernstein, Arthur Bliss, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Lopes Graça, Sofia Gubaidulina, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber, Aram Khachaturian, Witold Lutosławski, Olivier Messiaen, Krzysztof Penderecki, Astor Piazzolla, Sergej Prokofjev, Alfred Schnittke a Dmitrij Šostakovič. Rostropovič obdržel mnoho mezinárodních ocenění a čestných doktorátů z mezinárodních univerzit. Byla mu udělena "Gold Medal of the Royal Philharmonic Society" (1970), "Annual Award of the International League of Human Rights" (1974), čestný doktorát Cambridge University (1975), "Sonning Award" (1981), "Grammy Award for Best Chamber Music Performance" (1984), "Honor Award of the Republic of Azerbaijan", "Honorary KBE from Queen Elizabeth II" (1987), "Presidential Medal of Freedom" prezidentem Ronaldem Reaganem (1987), čestné občanství města Orenburg (1993), "Polar Music Prize" (1995), "Prince of Asturias Awards" (1997), čestný doktorát Karlovy University (1998), čestné občanství města Vilnius (2000), "Order of Service to the Fatherland, First Degree" za "outstanding contribution to the development of world music and many years of creative activity" prezidentem Vladimirem Putinem (2007), "Medal for Art and Science" nizozemskou královnou Beatrix a "French Legion of Honor". Byl aktivistou a bojovníkem za lidská ráva a svobodu projevu v umění a politice. Podpořil mnoho výchovných a kulturních projektů jako UNESCO velvyslanec. Žil střídavě v rezidencích v Moskvě, Petrohradě, Londýně, Paříži, Lousanne a New Yorku. Hrál na různá violoncella, včetně Duportova Stradivaria (1711), Storioniho a Petera Guarneriho z Benátek. Mstislav Rostropovič zemřel 27. dubna 2007 v Moskvě.

František Brikcius

  Jan Talich vystudoval pražskou konzervatoř a poté absolvoval AMU ve třídě Václava Snítila. Stipendium na další studium získal nejprve v USA u Shmuela Ashkenasiho a poté na anglické Guildhall School of Music u Yfraha Neamana. V roce 1989 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Václava Humla v Záhřebu. Jako sólista vystoupil Jan Talich s orchestry i jako komorní hráč po celé Evropě i v USA. Jeho diskografie zahrnuje několik sólových CD koncertů českých i světových autorů, jako je Beethoven, či Mozart. Pravidelně vyučuje jak doma, tak i v zahraničí: ve městech, jako je Telč, Dijon, Angers, Prades a na Conservatoire Superieur v Paříži. S Talichovým kvartetem již vystoupil na nejslavnějších místech celého světa a dočkal se skvělé kritiky. Kvarteto jezdí pravidelně na turné do Japonska, Jižní Ameriky, Mexika, či Jižní Koreje. Jan Talich se v posledních letech stále více věnuje dirigentské činnosti a je žádán jako hostující dirigent mnoha orchestry v České republice i v zahraničí. Od sezóny 2008/09 je šéfdirigentem Jihočeské komorní filharmonie. Hraje na housle z dílny J. Gagliana 1780 a A. Stradivariho 1729. Navštivte  http://www.Talich.com .