Pod záštitou
Velvyslanectví Švýcarské konfederace
12 skladatelů švýcarského mecenáše Paula Sachera
(1906 - 1999)
eSACHERe
Conrad
Beck (1901 - 1989) Drei Epigramme
Luciano Berio (1925 - 2003)
Les mots sont allés ...
Pierre Boulez (1925 - 2016) Messagesquisse*
Benjamin Britten (1913 - 1976) Tema 'Sacher'
Henri Dutilleux (1916 - 2013)
3 Strophes sur le nom de Sacher
Wolfgang Fortner (1907 - 1987)
Thema und Variationen
Alberto Ginastera (1916 - 1983)
Puneńa No. 2
Cristobal Halffter (1930 - 2021) Variation über das Thema eSACHERe
Hans Werner Henze (1926 - 2012) Cappriccio
Heinz Holliger (1939)
Chaconne
Klaus Huber (1924 - 2017) Transpositio ad infinitum
Witold Lutoslawski (1913 - 1994)
Sacher-Variation
František Brikcius -
violoncello
*Hosté: Jan Talich
- dirigent & eSACHERe Cello
Ensemble (Jan Pech, Judita
Škodová, Matěj Štěpánek, Petr Vašek, Jan Zemen, Jan
Zvěřina)
Praha,
pondělí 9. května 2011
v 19:00 hodin, Národní galerie - klášter sv.
Anežky České (U
Milosrdných 17, Praha 1)
- pozvánka Vstup
na koncert je volný, nicméně vzhledem k
omezené kapacitě sálu doporučujeme rezervaci na
emailové adrese: rezervace @ Brikcius.com
. Všechna místa k
sezení jsou již plně obsazena - zarezervována!
U příležitosti
70. narozenin švýcarského dirigenta a mecenáše Paula
Sachera (1906 - 1999) oslovil ruský violoncellista Mstislav Rostropovič
12 skladatelů k vytvoření 12ti skladeb pro violoncello (cyklus eSACHERe), které
částečně byly slavnostně provedeny v Curychu 2. května
1976. Skladby využívají motiv složený ze
jména Paula Sachera (Es, A, C,
H, E, Re).
Jste zváni na premiérové koncertní
uvedení švýcarského projektu "eSACHERe",
které se
koná v pondělí 9. května 2011, od 19:00 hodin, v NG -
Klášteře sv. Anežky České v Praze (Milosrdných 17,
Praha 1). Na koncertě "eSACHERe"
vystoupí český violoncellista František
Brikcius se skladbami 12
světových skladatelů (Conrad
Beck, Luciano Berio, Pierre Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux,
Wolfgang Fortner, Alberto Ginastera, Cristobal Halffter, Hans Werner
Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber a Witold Lutoslawski). Hosty večera
budou dirigent Jan Talich a eSACHERe Cello Ensemble. Koncert
"eSACHERe" se koná pod záštitou pod záštitou
Velvyslanectví Švýcarské konfederace a v
rámci 9. ročníku festivalu Daniel Pearl World Music Days.
Conrad Beck
Švýcarský
skladatel a hudební režisér Conrad Back se narodil
16. června 1901 v Lohn, Schaffhausen. Po krátkých
inženýrských studiích na Eidgenössische
Technische Hochschule v Curychu a soukromých
hudebních hodinách u Müller-Zürich začal
navštěvovat curyšskou konzervatoř, kde studoval skladbu u Volkmara
Andreaese, kontrapunkt u Reinholda Laquaia a hru na klavír u
Carla
Baldeggera. 1924 až 1933 pobýval v Paříži, kde studoval u
Jacquese Iberta a pohyboval se v blízkosti Arthura Honeggera,
Nadia Boulangera a Alberta Roussela. Na radu švýcarského
dirigenta Paula Sachera,
který jeho díla propagoval, se Beck usadil v
Basileji
v roce 1934. Během více než padesátiletého
období objednával Sacher jeho díla a dirigoval
jejich premiéry s Basle Chamber Orchestra a Collegium Musicum
Zürich. V letech 1939 až 1966 byl Beck hudebním
ředitelem Swiss Radio v Basileji, v pozici, která mu umožnila v
nebývalé míře propagovat současnou hudbu. Conrad
Beck mimo jiné obdržel skladatelskou
cenu Schweizerischer Tonkünstlerverein (1954), Ludwig Spohr Prize
města Brunswick (1956) a Basle Arts Prize (1964). Umírá v
31. října 1989 v Basileji.
Luciano Berio
Italský
skladatel
Luciano Berio se narodil 24. října 1925 v Oneglii v
Itálii do hudební rodiny (otec Ernesto a
dědeček Adolfo byli varhaníky a skladateli). Beriova
kariéra
klavíristy byla přerušena zraněním pravé ruky
hned první den po odvodu do armády během 2.
světové války. Zůstává ve vojenské
nemocnici a později utíká bojovat v odboji proti nacismu.
Po válce studuje skladbu na Konzervatoři v Miláně
(Giulio Cesare Paribeni a Giorgio Federico Ghedini) do roku 1951, kdy
odchází do Spojených států studovat
seriální skladbu u Luigi Dallapiccoliho v Tanglewoodu.
Roku
1950 se seznámil s mladou americkou studentkou, zpěvačkou Cathy
Berberian, se kterou se po absolutoriu vzali a rozvedli
v 1964. Měli dceru Christinu (*1953). Z Tanglewoodu se vrací do
Milána, kde
pracuje pro italské rádio a televizní
vysílání RAI. Tato práce ho
přivádí do blízkého kontaktu s Umbertem
Ecem, z kterého vzniklo dlouholeté
přátelství. Roku 1955
Berio
spoluzakládá s Brunem Madernou elektronické
hudební Studio di Fonologia v Miláně. Mnoho
skladatelů zde pracovalo. Mimo jiné také Henri Pousseur a
John Cage. Berio též vydává časopis o
elektronické hudbě Incontri Musicali. Během letních škol
v Darmstadtu (Internationale Ferienkurse für Neue Musik) se
setkává s Pierrem Boulezem, Karlheinzem Stockhausenem,
Györgym Ligetim a Mauriciem Kagelem. V roce 1960 je Berio dosazen
jako Composer in residence v
Tanglewoodu. O dva roky později je pozván Dariem
Milhaudem k pedagogickému působení na Mills College,
Oakland, v Kalifornii.
V letech 1965-1971 vyučuje na Juilliard School of Music. Zde
zakládá Juilliard Ensemble, který se specializuje
na
propagaci současné hudby. Mezi jeho studenty byli Steve Reich,
Luca Francesconi, Louis Andriessen, Phil Lesh a další. V roce
1965 se opět žení s filozofkou Susan Oyama, se kterou se
rozvádí v roce 1972. Měli dceru Marinu (*1966) a syna
Stefana (*1968). Vrací se do Itálie v roce 1972 a kupuje
pozemek a
obydlí v Radicondoli. Rekonstrukce, znovuzaložení vinic a
ovocného sadu trvají více než dva roky do roku
1975, než se tam konečně nastěhoval. 1974-1980 je ředitelem IRCAM
elektro-akustické
divize v Paříži. Spolupráce s Pierrem Boulezem.
Žení se potřetí s izraelskou muzikoložkou Taliou
Peckerovou v roce 1977. Z tohoto manželství se narodili dva
synové, Daniel (*1978) a Jonathan (*1980). Berio
otevírá Tempo Reale ve Florencii v 1987. Luciano Berio
byl oceněn mnoha poctami a cenami. Čestný
doktorát City University v Londýně (1980), čestné
členství Royal Academy of Music v Londýně (1988),
prestižní Siemens-Musikpreis (1989), Norton Professor of Poetry
na Harvard University (1993-1994), Distinguished Composer in Residence
na Harvard University (1994-2000), čestný doktorát od
University of Siena (1995), Praemium Imperiale uděleno Japan Art
Association (1996), presidentem Accademia Nazionale di Santa Cecilia v
Římě (2000). Luciano Berio umírá 27. května 2003 v
nemocnici v
Římě.
Pierre Boulez
Pierre Boulez (26. března, 1925, Montbrison - 5. ledna 2016, Baden-Baden)
Benjamin Britten
Anglický
skladatel, dirigent a klavírista Edward Benjamin Britten, Lord
Britten of Aldeburgh, se narodil v Lowestoftu, Suffolku, 22. listopadu
1913. Byl nejmladší ze čtyř sourozenců, zubaře a
amatérského muzikanta Roberta a jeho ženy Edith, zpěvačky
a klavíristky. V pěti letech začíná hrát na
klavír a skládat, v deseti na violu. 1928 mu byly
zprostředkovány lekce u skladatele Franka Bridge. Roku 1930
zahájil Britten studia na Royal College of Music v
Londýně (vítěz stipendia RCM), studuje skladbu u Johna
Irelanda a hru na klavír u Arthura Benjamina. Na konci
druhého ročníku RCM vyhrál Cobbett Chamber Music
Prize, v prosinci 1932 absolvoval a získal cestovní
stipendium v hodnotě Ł100, které chtěl použít na
cestu do Vídně se záměrem studia u Albana Berga. 1934
byla jeho skladba vybrána k uvedení na festivalu
International Society for Contemporary Music (ISCM) ve Florencii a jeho
chorálové variace "A Boy was Born", psané pro BBC
Singers, byly vysílány BBC. Brittenův otec zemřel v dubnu
1934. V říjnu 1934 cestuje se svou maminkou do Vídně. Zde
se setkal s hudebním editorem Erwinem Steinem, který
později utekl před nacisty do Anglie a začal pracovat v hudebním
vydavatelství Boosey and Hawkes, jehož ředitel Ralph Hawkes
zastupoval Brittena jako skladatele. 1935 napsal sbírku
písní "Friday Afternoons", věnovanou pro cyklus
odpoledních pátečních koncertů na Clive House
School v Prestatynu, kterou vedl Brittenův bratr Robert. V dubnu
1935 začal psát filmovou hudbu pro sérii
dokumentárních filmů, zobrazující aspekty
anglického života (the King's Stamp, Coal Face, Night Mail, …),
produkovanou General Post Office Film Unit. Britten spolupracuje s
básníkem W. H. Audenem, který dodal
komentáře vypravěče pro některé z filmů
doprovázené Brittenovou hudbou. Roku 1936
navštívil Britten ISCM festival v Barceloně. Ve stejném
roce si u něj Norwich Festival objednal skladbu, ve které použil
Audenův text pro cyklus písní "Our Hunting Fathers", o
lidském vztahu ke zvířatům, útočící
jak na domácí lov na lišku, tak na paralelní
vzestup nacismu v zahraničí. Skládá hudbu k
celovečernímu filmu "Love from a Stranger", podle námětu
povídky Agathy Christie, v hlavních rolích
Ann Harding a Basil Rathbone. V lednu 1937 umírá
Brittenova maminka Edith Britten na infarkt. 1937 se poprvé
setkal s tenorem Peterem Pearsem, se kterým ho pojilo
celoživotní, osobní a umělecké
přátelství, které se stalo jednou z
hlavních inspirací jeho hudební tvorby. Na text
Ronalda Duncana skládá Pacifist March pro Peace Pledge
Union, jejíž členem se jako pacifista později
stává. V roce 1939 skládá
orchestrální kantátu "Ballad of Heroes" na slova
Swinglera a Audena, uctívající památku
britských členů International Brigade, kteří padli v boji
proti fašismu ve Španělsku. Pět měsíců před vypuknutím 2.
světové války se Britten a Pears plaví do
Severní Ameriky a zůstávají zde tři roky. V
září 1939 se chtějí vrátit do Anglie, ale
je jim doporučeno, že bude mnohem prospěšnější, když zůstanou.
Ve Státech se setkává se skladatelem Aaronem
Coplandem a skládá skladbu "Sinfonia da Requiem" (1940),
k památce svých rodičů a na objednávku oslav 2600.
výročí založení Japonského
císařství, která se na oslavách
nehrála. V březnu 1942 jim byla udělena dlouho
očekávaná visa a Britten s Pearsem se vrací do
Anglie na švédské dopravní lodi Axel Johnson.
Během plavby zachvátil požár lodní komín a
zbytek konvoje musel Axel Johnson zanechat na pospas osudu Atlantiku,
který ovládaly Nacistické ponorky. Ačkoli byli
zproštěni vojenské služby, měli povinnost podpořit
vojenské úsilí svými hudebními
schopnostmi. V praxi se to projevilo koncertováním pro
the Council for the Encouragement of Music and the Arts (CEMA) na mnoha
nedostupných, občas velmi nebezpečných místech,
Brittenovými skladatelskými aktivitami a Pearsovým
pěveckým angažmá v operní společnosti the Sadler's
Wells. Britten a Yehudi Menuhin hráli, během
desetidenního turné po Německu v červenci 1945, pro
přeživší. Význam Brittena a Pearse v
poválečném britském kulturním životě byl
umocněn jejich společným úsilím při
zakládání the English Opera Group 1946 a
založením festivalu the Aldeburgh Festival of Music and the Arts
v červnu 1948. Jedno z nejznámějších Brittenových
děl je "The Young Person's Guide to the Orchestra" (1946), které
bylo napsáno jako doprovod výchovného filmu
"Instruments of the Orchestra", v produkci britské vlády.
Britten a Pears vystupují na recitálu v rámci
festivalu the Leeds Festival (1953). Přátelství s
anglickým hercem, režisérem a producentem Davidem
Hemmingsem. Roku 1955 cestují Britten a Pears, společně se
svými aristokratickými přáteli (the Prince and
Princess of Hesse and the Rhine), po východní Asii,
navštěvují také ostrov Bali. Největším
Brittenovým úspěchem bylo "War Requiem",
psané u příležitosti vysvěcení nově
zrekonstruované Coventry katedrály, která byla
téměř celá zničena během 2. světové války.
V šedesátých letech si Britten vytvořil velmi
blízký vztah s ruskými hudebníky, Dmitrijem
Šostakovičem, Mstislavem Rostropovičem a jeho ženou Galinou Višněvskou.
Toto přátelství vedlo ke vzniku Sonáty pro
violoncello a klavír (1961), Symfonie pro violoncello a orchestr
(1963) a tří Suit pro sólové violoncello (1964,
1967 a 1971). Roku 1970 je Aldeburghský festival poctěn
přítomností Královny. Roku 1976, přestože se jeho
zdravotní stav rapidně zhoršuje, skládá jednu ze
svých posledních skladeb Tema 'Sacher' pro Rostropoviče,
k uvedení na 70. narozeninách Paula Sachera. Benjamin
Britten obdržel mnoho cen a poct, včetně "Companion of Honour in the
Coronation Honours" (1953), čestného doktorátu na
Oxfordské (1963) a Leicesterské (1965) univerzitě, "Order
of Merit" (1965), "UNESCO's International Rostrum of Composers" (1961),
"Grammy Awards - Classical Album of the Year" (1963), "Grammy Awards -
Best Classical Performance" (1963), "Grammy Awards - Best Classical
Composition by a Contemporary Composer" (1963), "Sonning Award" (1967),
"BRIT Awards - Best Orchestral Album" (1977), "Grammy Hall of Fame
Award" (1998). Roku 1976, šest měsíců před úmrtím,
byl pasován Life Peer "Baron Britten of Aldeburgh in the County
of Suffolk", stal se prvním skladatelem, který obdržel
tuto poctu od Královny. Zemřel v náručí Sira
Petera Pearse, 4. prosince v Aldeburghu.
Henri Dutilleux
Henri Dutilleux (22. ledna 1916, Angers - 22. května
2013, Paříž)
Wolfgang Fortner
Německý
skladatel
a učitel skladby Wolfgang Fortner se narodil 12. října 1907 v
Lipsku. Díky svým rodičům hudebníkům se již od
ranného věku věnoval hře na klavír
a na varhany, v devíti
letech začíná skládat. Od roku 1927 studoval na
Konzervatoři v Lipsku hru na
varhany (Karl Straube) a skladbu (Hermann Grabner) a na Lipské
Univerzitě filozofii (Hans Driesch), dějiny hudby (Theodor Kroyer) a
německá studia (August Korff). Jeho díla byla
oficiálně hrána již během jeho studií. Vyučoval
skladbu a hudební teorii na
Heidelbergském Institutu církevní hudby (1931–54),
Hudební akademii v Detmoldu
(1954–7) a na Freiburgské Musikhochschule (od 1957). V roce 1935
založil Heidelbergský komorní orchestr k podpoře
Nové hudby. Roku 1946 spoluzaložil s Wolfgangem Steineckem
Darmstadtské letní kurzy. Fortnerova pověst učitele hudby
je nepřehlédnutelná, ovlivnil celou generaci
mladých skladatelů v období padesátých až
sedmdesátých let. Mezi jeho
studenty byli Arthur Dangel,
Diego H. Feinstein, Hans Werner Henze, Milko Kelemen, Arghyris
Kounadis, Ton de Kruyf, Bruce MacCrombie, Roland Moser, Diether de
la Motte, Nam June Paik, Graciela Paraskevaídis, Mauricio
Rosenmann,
Dieter Schönbach, Manfred Stahnke, Peter Westergaard, Bernd Alois
Zimmermann a Heinz Werner
Zimmermann. Fortner byl členem různých kulturně
politických
organizací: Berlínské akademie umění od
1955, Bavorské akademie umění od 1956, prezidentem
německé sekce ISCM (1957–71),
prezidentem Svazu dramatiků v 1975 a uměleckým vedoucím
Musica Viva v Mnichově (1964–78). Obdržel mnoho prestižních
ocenění včetně
"Schreker-Prize Berlin" (1948), "Brunswick Spohr Prize" (1953), "North
Rhine-Westphalia Grand Art Prize" (1955), "Hamburg Bach Prize" (1960),
"Freiburg Reinhold Schneider Prize" a "Gold Pin of the Dramatists
Union" (1977). K výročí sedmdesátých
narozenin obdržel "Grosses Verdienstkreuz
der Bundesrepublik Deutschland" a čestný doktorát
Heidelbergské a Freiburgské univerzity. Zemřel 5.
září
1987 v Heidelbergu.
Alberto Ginastera
Argentinský
skladatel se narodil 11. dubna 1916, v Buenos Aires, v
argentinské rodině s katalánskými a
italskými předky. Studoval na Národní
hudební konzervatoři v Buenos Aires, kterou absolvoval v roce
1938. Jeho pedagogická kariéra začala roku 1941 na
Národní konzervatoři a na Národní
vojenské akademii San Martín. Ve stejném roce se
žení s Mercedes de Toro, se kterou má dvě děti. Z důvodu
podpisu petice za podporu lidských práv byl v roce 1945
donucen, Perónovým režimem, odstoupit z
Národní vojenské akademie. Za podpory
Guggenheimova grantu (1942) odchází se svou rodinou do
USA, kde zůstává od roku 1945 do 1947 a studuje u Aarona
Coplanda v Tanglewoodu. Po návratu do Buenos Aires
spoluzakládá argentinskou pobočku ISCM a Hudební a
divadelní konzervatoř La Plata, kterou současně vede. Roku 1951
ISCM vybrala jeho dílo k prezentaci na 25. festivalu ve
Frankfurtu. Byla to první Ginasterova cesta do Evropy, kde se
také zúčastnil "International Music Council of UNESCO"
setkání. Následují další
návštěvy ISCM v Oslu (1953), Stockholmu (1956), Římě
(1959) a Madridu (1965). Roku 1952 donutila Perónova
vláda Ginasteru k odstoupení z místa ředitele
Konzervatoře La Plata, které trvalo do roku 1956, kdy
Perónův režim skončil. V letech 1942-1958 si
přivydělává skladbou filmové hudby. V roce 1958
obdržel plnou profesoraturu v La Plata, v tom samém roce
rezignuje a přijímá nabídku vedení Fakulty
hudebního umění a vědy na Argentinské
katolické univerzitě, kde působí jako děkan (1958-1963).
Odstoupil ze všech univerzitních míst v roce 1963 a plně
se věnoval skladbě a řízení Latinsko amerického
centra pro pokročilá hudební studia na Institutu Torcuato
di Tella. Pod jeho vedením (1963-1971) podporoval tento institut
avantgardní techniky, formou nabídky dvouleté
stáže pro latinsko americké skladatele u Coplanda,
Messiaena, Xenakise, Nona a Dallapiccoliho. V roce 1968 se Ginastera
vrací zpět do USA a od roku 1970 žije v Evropě. 1971 si vzal
argentinskou violoncellistku Auroru Nátolu a trvale se usadil ve
Švýcarsku, kde se plně soustředil na
skládání. Je považován za jednoho z
nejpřednějších latinsko amerických skladatelů
vážné hudby. Mezi jeho studenty byli Astor Piazzolla,
Waldo de los Ríos a Rafael Aponte-Ledée. Byl členem
"National Academy of Fine Arts of Argentina" (1957), "Brazilian Academy
of Music" (1958), "American Academy of Arts and Sciences" (1965) a
"American Academy of Arts and Letters" (1968). Obdržel čestný
doktorát Yale (1968) a Temple university (1975). Byla mu udělena
cena "Grand prize of the Argentine National Endowment for the Arts"
(1971) a " UNESCO International Music Council music prize" (1981).
Zemřel 25. června 1983 v Ženevě.
Cristobal Halffter
Cristobal Halffter (24. března 1930, Madrid - 23. května 2021, Villafranca del Bierzo)
Hans Werner Henze
Hans Werner Henze (1. července 1926, Gütersloh - 27.
října 2012, Drážďany)
Heinz Holliger
Švýcarský
skladatel, hobojista, dirigent a klavírista Heinz Holliger se
narodil v Langenthalu, Bernském kantonu, 21. května 1939.
Současně se školní docházkou do gymnázia v
Burgdorfu, studuje hru na hoboj u Émile Cassagnaud (1950 -
1958), hru na klavír u Sava Savoffa (1955 - 1958) a skladbu u
Sándora Veresse (1956 - 1960) v Bernu. V Paříži studoval
hru na hoboj ve třídě Pierra Pierlota a hru na klavír u
Yvonne Lefébure (1958 - 1959), měl též hodiny skladby u
Pierra Bouleho na Akademii v Basileji (1961 - 1963). Holliger
vyhrál soutěž v Ženevě (1959) a Mnichově (1961), byl
prvním hobojistou Basilejského orchestru (1959 - 1964).
Jako jednomu z předních hobojistů své doby mu byly
věnovány skladby světových skladatelů, mezi
kterými byli: L. Berio, E. Carter, B. Ferneyhough, H. W. Henze,
K. Huber, E. Krenek, G. Ligeti, W. Lutoslawski, K. Penderecki, K.
Stockhausen a T. Takemitsu. Od roku 1965 vyučoval hru na hoboj na
Staatliche Musikhochschule ve Freiburgu. Od poloviny
sedmdesátých let se Holliger stal žádaným
dirigentem, poprvé vystupuje jako hostující
dirigent s Basilejským komorním orchestrem Paula Sachera.
Jeho skladby ukazují fascinaci krajními
psychologickými a hudebními situacemi. Bývá
inspirován poezií Davida Rokeaha, Roberta Walsera,
Friedricha Hölderlina a divadelními hrami Samuela Becketta.
Jeho nejcitovanější dílo je Cardiophonie (1971), v němž
používá zvuk tlukotu hráčova srdce pomocí
kontaktního mikrofonu. Byl rezidenčním skladatelem s
Orchestre de la Suisse Romande (1993 - 1994) a Lucerne Festival (1998).
Jeho choť je harfenistka Ursula Holliger. Byla mu udělena
skladatelská cena Schweizerischer Tonkünstlerverein (1985),
the Sonning-Preis (1987), the Frankfurt Music Prize (1988), the City of
Basle Art Prize (1989), Ernst von Siemens Musikpreis (1991) a
čestný doktorát Zürich University (1998).
Klaus Huber
Švýcarský skladatel Klaus Huber se narodil v Bernu, 30.
listopadu 1924. Navštěvoval základní školu v Basileji a
pedagogický kurz v Curychu. Studoval hru na housle u Stefi Geyer
(1947-1949) a teorii s kompozicí u svého dědečka Willyho
Burkhardema (1947-1955) na Konzervatoři v Curychu, kde následně
v letech 1950-1960 vyučuje hru na housle. Pokračuje ve studiích
na Staatliche Hochschule für Musik v Berlíně u Borise
Blachera (1955-1956). V roce 1955 je jeho dílo hráno na
International Gaudeamus music week, v nizozemském Bilthovenu.
1959 je Huberovi udělena první cena za komorní hudbu ve
skladatelské soutěži ISCM, během World Music Days IGNM v
Římě. Vyučuje hudební dějiny na Konzervatoři v Lucernu
(1960-1963). Jeho skladby jsou hrány na Internationale
Ferienkurse für Neue Musik, v Darmstadtu. 1961-1972 vyučuje na
Akademii v Basileji, kde je od roku 1964 ředitelem skladatelské
a instrumentální katedry a od roku 1968 ředitelem
hudebních skladatelských kurzů. Huber je členem
mezinárodní poroty ISCM World Music Days (1965, 1969,
1987) a ředitelem kurzů a seminářů na mezinárodní
skladatelské soutěži Gaudeamus foundation v Bilthovenu v
Nizozemí (1966, 1968, 1972). Na jaře 1968 byl pozván
Sovětským skladatelským sdružením do
Sovětského svazu (Moskva, Leningrad, Kyjev). 1969 založil Huber
mezinárodní skladatelský seminář v
Künstlerhaus Boswil ve Švýcarsku. 1973 vyhrál
stipendium od Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) v
Berlíně. Huber se stal následovníkem Wolfganga
Fortnera na Staatliche Hochschule für Musik ve Freiburgu,
ředitelem skladatelského oddělení a Institutu pro
současnou hudbu. 1979-1982 je prezidentem Švýcarské
skladatelské asociace. Roku 1983 cestuje poprvé do
Nikaraguy, kde se setkává s Ernestem Cardenalem;
následují přednášky v Havaně na Kubě. O rok
později přednášky "Cursos latinoamericanos por la musica
contemporanea" v Tatui v Brazílii. Druhá cesta do
Nikaraguy, kde přednáší na Escuela Nacional de Musica v
Manague. Je hostujícím profesorem na the McGill
University v Montrealu v Kanadě a na Accademia Chigiana v Sieně. 1986
cyklus přednášek na univerzitách v Tokiu, Nagoyi a
Hirošimě v Japonsku. Je hostujícím profesorem IRCAM
(1986, 1988, 1990, 1993) a Conservatoire National Supérieur de
Musique (1987, 1989, 1992) v Paříži. Vyučuje na letních
kurzech pro mladé skladatele v Radziejowice v Polsku (1987),
skladatelských seminářích a
přednáškách na konzervatořích v Malmö a
Stockholmu (1989). 1990 Huber odstupuje z pedagogického postu na
Staatliche Hochschule für Musik ve Freiburgu a pokračuje s
mistrovskými kurzy v Luzernu / Boswilu (1994),
skladatelském semináři na Schloss Schielleiten v Grazu
(1994) a mistrovských kurzech na Hochschule für Künste
in Bremen (1997). Je hostujícím profesorem na Sibeliově
akademii v Helsinkách (1990), Royal Academy of Music v
Londýně (1991), Conservatoire de Musique v Ženevě (1991),
Brandenburgisches Kolloquium Neue Musik v Berlíně (1991), Scuola
Civica di Musica v Milánu (1992-1993), Winterthur, Viitasari
Akiyoshidai Festivalu v Japonsku (1995), Lyon Conservatoire (1996),
Aristoxenos-Masterclass v Aigion v Řecku (1996), Konzervatoři v
Sarajevu (1997), Grieg Academy v Bergen (1998) a University of
Alcalŕ ve Španělsku (1998). Huber je rezidenčním
skladatelem na Akademii v Basileji (1992), na Musica Festival ve
Štrasburku (1992), Huddersfield Festival (1992), Centre Acanthes,
Villeneuve lez Avignon (1993), New Music Concerts v Torontu (1993),
Internationale Musikfestwochen v Luzernu (1994); Winterthur, Viitasari
a Akiyoshidai Festival v Japonsku (1995), v Caracasu (1997) a Bergen
Festival (1998). 1998 založil koncertní řadu "Musica insieme
Panicale" v Umbrii, v Itálii. Jeho současná díla
byla hrána na Lucerne Festival, Festival Musica ve Štrasburku a
Varšavském podzimu. Huber je sociálně a politicky
uvědomělý skladatel, jeho hudba je často nositelem
humanistického vzkazu. Od 1975 je jeho dílo
publikováno Ricordi Editions v Mnichově. Rukopisy skladeb jsou k
dispozici v Nadaci Paula Sachera v Basileji. Je autorem různých
publikací, např. "Umgepflügte Zeit" (Cologne, 1999),
"Unterbrochene Zeichen - Klaus Huber" (Saarbrücken, 2005) a "Klaus
Huber: Von Zeit zu Zeit, Das Gesamtschaffen" (2009). Klaus Huber je
členem "Bayerische Akademie der Schönen Künste", "Akademie
der Künste Berlin" a "Freie Akademie der Künste Mannheim",
čestným členem ISCM a byl mu udělen čestný
doktorát Univerzity ve Štrasburku. Mezi cenami, které
obdržel, jsou i "Beethovenpreis of the city of Bonn" (1970), "Prize of
the Swiss Composers" (1975), "Artprize" města Basileje (1978),
"Reinhold-Schneider-Prize" města Freiburgu (1985), "Premio Italia"
(1986), "European Church Music Prize" města Schwäbisch Gmünd
(2009), "Music Prize Salzburg" (2009) a prestižní "Ernst von
Siemens-Musikpreis" (2009). Žil v Itálii. Zemřel 2. října 2017 v Perugii.
Witold Lutoslawski
Polský
skladatel a dirigent Witold Lutosławski se narodil 25. ledna 1913, ve
Varšavě, do politicky a kulturně aktivní rodiny. V říjnu
1918, když bylo Lutosławskému pět let, otec Jósef
Lutosławski a strýc Marian Lutosławski byli popraveni
bolševickou popravčí četou ve věznici Butyrskaja v Moskvě, pouze
pár dní před plánovaným soudem. Po 1.
Světové válce se zbytek rodin vrací do nově
nezávislého Polska. Lutosławski se začíná
učit hře na klavír ve věku šesti let. Pokračuje na Konzervatoři
Varšava, kde absolvuje hrou na klavír (1936) a skladbou (1937).
Následuje vojenská služba v signalizační a
spojovací jednotce. Jeho plány na
pokračování studií v Paříži jsou přerušeny
útokem Německa a Ruska na Polsko, kdy byl Lutosławski
mobilizován ke spojovací jednotce a bezprostředně zajat
německými vojáky. Během pochodu do vězeňského
tábora se mu povedlo utéct a dojít do 400 km
vzdálené Varšavy. Jeho bratr byl zajat ruskými
vojáky a později zemřel v pracovním táboře na
Sibiři. Aby se Lutosławski uživil, připojil se ke kabaretní
společnosti a vydělával si hraním
populárních tanců. Také založil
klavírní duo se svým přítelem a skladatelem
Andrzejem Panufnikem, se kterým hráli ve
varšavských kavárnách. V Němci okupované
Varšavě byla jediná možnost poslechu živé hudby v
kavárnách. V kavárně Aria, kde hráli, se
Lutosławski seznámil se svou budoucí ženou Marií
Danutou Bogusławskou, sestrou spisovatele Stanisława Dygata.
Lutosławski opouští se svou maminkou Varšavu pár
dní před Varšavským povstáním v roce 1944,
zachraňuje pouze pár partitur a náčrtků, zbytek jeho
hudby byl ztracen během destrukce města. Lutosławski se vrátil
do ruin Varšavy po Polsko-Sovětské dohodě v dubnu 1944. Roku
1945 byl zvolen předsedou nově ustanoveného Svazu
Polských skladatelů (ZKP - Związek Kompozytorów
Polskich). 1946 si vzal Marii Danutu Bogusławskou. Vzhledem k tomu, že
byl nesmiřitelně proti ideálům Socialistického realismu,
byl roku 1948 vyloučen ze ZKP na následky Stalinovy
umělecké cenzury. Jeho 1. Symfonie byla zakázaná
jako "formální" a ocitl se na černé listině
sovětských autorit. Situace pokračovala po dobu vlády
Chruščeva, Brežněva, Andropova a Černěnka. 1954 v klimatu
hudebního potlačování emigruje jeho přítel
Andrzej Panufnik do Velké Británie. Stalinova smrt 1953
umožnila jistou formu relaxace kulturního totalismu v Rusku a
satelitních zemích. 1954 Lutosławski obdržel, ke
svém zděšení, Cenu předsedy vlády za cyklus
dětských písní. Následující
čtyři roky Lutosławski pracuje na Pohřební hudbě (1958),
která byla napsána u příležitosti 10.
výročí úmrtí Bély Bartóka a
přinesla mu mezinárodní uznání, cenu ZKP a
cenu UNESCO (1959). V letech 1957-1963 skládá
valčíky, foxtroty a tanga pod pseudonymem Derwid. První
objednávka ze zahraničí (Zagreb music biennale, 1963) mu
získala další Státní cenu za hudbu a
smlouvu s hudebním vydavatelstvím Chester music.
Následují koncerty ve Švédsku (1965) a na
Aldeburghském Festivalu, založeném britským
skladatelem a přítelem Benjaminem Brittnem. Spolupráce s
Pierrem Boulezem, který dirigoval jeho dílo. 1967
Lutosławski obdržel nejvyšší dánské hudební
ocenění Sonning Award (1967), které následuje
první cena UNESCO's Tribune internationale des compositeur
(1968). Vytvoření Violoncellového koncertu (1968 - 1970),
premiérovaném ruským violoncellistou Mstislavem
Rostropovičem, bylo hluboce ovlivněno skonem Lutosławského
maminky (1967) a potlačením svobodných politických
aktivit. 1981 - 1989 Lutosławski odmítal všechny
profesionální závazky v Polsku, jako gesto
solidarity bojkotovaným umělcům. Jako gesto podpory
posílá v roce 1983 nahrávku prvního
uvedení 3. Symfonie do Gdaňska, aby byla hrána
stávkujícím v místním kostele. Byla
mu udělena Cena solidarity (1983) a první cena Grawemeyer Prize
from the University of Louisville, Kentucky (1985), která mu
umožnila založení stipendia na podporu studia mladých
polských skladatelů v zahraničí. Roku 1987 udělena cena
Royal Philharmonic Society's Gold Medal a jeho díla jsou uvedena
na Huddersfield Contemporary Music Festival (1987). Jsou mu uděleny
čestné doktoráty na různých univerzitách po
celém světě, včetně Cambridge. Po dlouhých
vyjednáváních mezi vládou a opozicí
se Lutosławski vrací na dirigentské pódium v
Polsku na Varšavském podzimním festivalu (1988). Po
událostech roku 1989 předsedá na nově
uspořádané Polské kulturní radě. 1993
Lutosławski cestoval do USA, Velké Británie, Finska,
Německa, Kanady a Japonska. Bylo mu uděleno polské
největší ocenění Řád bílého orla.
Umírá 7. února 1994. Jeho žena Danuta ho
krátce poté následuje.
Paul Sacher
Švýcarský
dirigent, mecenáš a patron umění, Paul Sacher, se narodil
28. dubna 1906, v Basileji. 1925 začal studovat
dirigování u Felixe Weingartnera na basilejské
konzervatoři a hudební vědu u Karla Nefa a Jacquese Handschina
na basilejské univerzitě. Roku 1926 založil Basilejský
komorní orchestr (BKO), 1928 Basilejský komorní
sbor (BKS). O rok později se Sacher stal členem rady a uměleckým
vedoucím basilejské International Society for
Contemporary Music (ISCM). 1931 je zvolen do předsednictva ředitelů
Švýcarské společnosti hudebníků a 1933 založil v
Basileji Schola Cantorum Basiliensis, kterou vedl. Roku 1934 se za něj
provdala Maja Hoffmann-Stehlin, vdova po Emanuelu Hoffmannovi. Sacher
se stal
členem rady a většinovým akcionářem
farmaceutického koncernu empire Hoffmann-La Roche. 1936
objednává první skladbu u Bély
Bartóka: Hudbu pro smyčce, bicí a celestu. 1941 se stal
zakladatelem a dirigentem nově založeného souboru Collegium
Musicum Zürich 1941, který vedl po
následujících 50 let. Roku 1946 byl zvolen
prezidentem Švýcarského spolku hudebníků. 1954
spojil dohromady Scholau Cantorum Basiliensis, konzervatoř s
hudební školou Musikakademie, a založil novou instituci
Musikakademie der Stadt Basel, kterou vedl až do roku 1969. Na
Musikakademie der Stadt Basel otvírá mistrovskou
skladatelskou třídu pod vedením Pierra Bouleze. Coby
hostující dirigent pravidelně vystupoval na
předních festivalech a hudebních centrech v Evropě,
Americe, Japonsku a Austrálii. Včetně festivalů Glyndebourne,
Edinburgh, Lucerne and Aix-en-Provence festivals, kde spolupracoval
například s Pablo Casalsem a Mstislavem Rostropovičem. 1973 je
založena Nadace Paula Sachera, která kupuje roku 1983
kompletní Stravinského archív, následně
také sbírky Antona Weberna, Bruna Maderniho, Witolda
Lutosławského, Gyorgy Ligetiho a Pierra Bouleze. Nadace byla
oficiálně otevřena 1986, výstavou "Twentieth-Century
Music at the Paul Sacher Foundation". Nadace Paula Sachera
vlastní jednu z největších sbírek klasické
a moderní hudby na světě. U příležitosti
Sacherových 70. narozenin napsalo k jeho poctě 12 skladatelů
(Beck, Berio, Boulez, Britten, Dutilleux, Fortner, Ginastera, Halffter,
Henze, Holliger, Huber a Lutosławski) nové "eSACHERe" skladby.
Sebrané spisy "Reden und Aufsätze" byly publikovány
v Curychu 1986. Po 61/59 letech Sacherova vedení je v roce 1987
zorganizován závěrečný koncert BKO a BKS. 1996
odchází do důchodu a pomáhá v Basileji
založit Museum Jean Tinguely. Neúnavný propagátor
hudby 20. století objednal více než 200 děl od mnoha
slavných skladatelů, mezi které patří Béla
Bartók, Luciano Berio, Harrison Birtwistle, Elliott Carter,
Henri Dutilleux, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Paul
Hindemith, Heinz Holliger, Arthur Honegger, Jacques Ibert, Ernst
Krenek, Gian Francesco Malipiero, Frank Martin, Bohuslav Martinů,
Wolfgang Rihm, Igor Stravinsky a Richard Strauss. Většinu
premiér osobně
dirigoval. V devadesátých letech byl označen
třetím nejbohatším na světě. Paul Sacher zemřel 26.
května 1999, v Basileji.
Mstislav Leopol'dovič Rostropovič
Ruský
(naturalizovaný švýcarský) violoncellista,
dirigent a klavírista Mstislav Leopoldovič Rostropovič se
narodil 27. března 1927, v Baku v Azerbajdžánu SSSR,
ruským rodičům, kteří se sem přestěhovali z Orenburgu. Od
čtyř let ho jeho matka Sofiya Nikolajevna Fedotova, talentovaná
klavíristka, učí hře na klavír. V deseti letech
začal hrát na violoncello pod dohledem svého otce,
respektovaného violoncellisty a bývalého studenta
Pabla Casalse. Během 2. světové války se vrací se
svou rodinou zpět do Orenburgu a v roce 1943 do Moskvy. Roku 1943
vstupuje do Moskevské konzervatoře, kde studuje hru na
violoncello, hru na klavír, dirigování a skladbu
do roku 1948. Mezi jeho pedagogy byli Dmitrij Šostakovič a Sergej
Prokofjev. Na protest příkazu, z 10. února 1948 proti
"formalismu" skladatelů (jeho pedagog Dmitrij Šostakovič byl propuštěn
z konzervatoře v Leningradě a Moskvě), Rostropovič vystoupil z
konzervatoře. V roce 1945 vyhrál zlatou medaili v historicky
první soutěži Sovětského svazu pro mladé
hudebníky. Vyhrál 1. cenu na mezinárodní
soutěži Pražské jaro (1950). Obdržel jedno z nejvyšších
ocenění Sovětského svazu, Stalinovu cenu (1950). Vyučuje
na Leningradské (Petrohradské) konzervatoři a
Moskevské konzervatoři. V roce 1952 se setkal v Praze s
legendárním dirigentem Václavem Talichem. Roku
1955 se oženil s Galinou Višněvskou, sopranistkou Bolšovo Teatra. Měli
dvě dcery, Olgu a Jelenu. Stal se profesorem na Moskevské
konzervatoři (1956) a na Leningradské konzervatoři (1961). Během
koncertních cest po západní Evropě se
setkává s mnoha skladateli, včetně Benjamina Brittena
(1960). V roce 1970 Rostropovič napsal otevřený dopis
sovětskému tisku, ve snaze podpořit spisovatele a držitele
Nobelovy ceny Alexandra Solženicyna a proti sovětskému
útlaku svobody projevu v kultuře. Jeho přátelství
s Alexandrem Solženicynem a podpora disidentů vyústila v
oficiální nemilost. Rostropovič a jeho žena Galina
Višněvskaja měli zákaz opustit SSSR, nesměli hrát v
rozhlase a televizi, koncerty byly možné pouze v malých
městech na Sibiři. V roce 1974 mu byl umožněn výjezd ze SSSR s
rodinou na dvouletý pobyt ve Velké Británii. Již
se nevrátil a usadil se ve Spojených státech, kde
se později stal americkým občanem. V roce 1978 byl zbaven
sovětského občanství za "akty poškozující
dobré jméno SSSR". Jeho ruské občanství
bylo
obnoveno 1990, bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu. V
letech 1977 až 1994 byl hudebním ředitelem a dirigentem
amerického Národního symfonického orchestru
ve Washingtonu, zatímco stale hrál s mnoha
slavnými hudebníky, například se Svatoslavem
Richterem a Vladimirem Horowitzem. Byl také ředitelem a
zakladatelem festivalu Rostropovich Music Festival a pravidelně
hrál v rámci festivalu Aldeburgh Festival ve Velké
Británii. Jako gesto politické podpory hrál Suity
Johanna Sebastiana Bacha, na troskách během demolic
Berlínské zdi v roce 1989. Během srpnového puče
konzervativních sil v roce 1991 letěl do Moskvy podpořit Borise
Jelcina v obležení budovy Ruské vlády. Rostropovič
a jeho žena Galina Višněvská založili nadaci
Rostropovich-Vishnevskaya Foundation k podpoře sociálních
projektů a aktivit. Iniciují očkovací program v
Azerbajdžánu. V roce 2002 je otevřeno Rostropovich Home Museum v
Baku. Vystupuje v dokumentu Alexandra Sokurova "Elegy of a life:
Rostropovich, Vishnevskaya" (2006). Rostropovič inicioval vznik
celé řady skladeb od mnoha skladatelů, mezi kterými byli
Conrad Beck, Luciano Berio, Leonard Bernstein, Arthur Bliss, Pierre
Boulez, Benjamin Britten, Henri Dutilleux, Wolfgang Fortner, Alberto
Ginastera, Lopes Graça, Sofia Gubaidulina, Cristóbal
Halffter, Hans Werner Henze, Heinz Holliger, Klaus Huber, Aram
Khachaturian, Witold Lutosławski, Olivier Messiaen, Krzysztof
Penderecki, Astor Piazzolla, Sergej Prokofjev, Alfred Schnittke a
Dmitrij Šostakovič. Rostropovič obdržel mnoho
mezinárodních ocenění a čestných
doktorátů z mezinárodních univerzit. Byla mu
udělena "Gold Medal of the Royal Philharmonic Society" (1970), "Annual
Award of the International League of Human Rights" (1974),
čestný doktorát Cambridge University (1975), "Sonning
Award" (1981), "Grammy Award for Best Chamber Music Performance"
(1984), "Honor Award of the Republic of Azerbaijan", "Honorary KBE from
Queen Elizabeth II" (1987), "Presidential Medal of Freedom" prezidentem
Ronaldem Reaganem (1987), čestné občanství města Orenburg
(1993), "Polar Music Prize" (1995), "Prince of Asturias Awards" (1997),
čestný doktorát Karlovy University (1998), čestné
občanství města Vilnius (2000), "Order of Service to the
Fatherland, First Degree" za "outstanding contribution to the
development of world music and many years of creative activity"
prezidentem Vladimirem Putinem (2007), "Medal for Art and Science"
nizozemskou královnou Beatrix a "French Legion of Honor". Byl
aktivistou a bojovníkem za lidská ráva a svobodu
projevu v umění a politice. Podpořil mnoho
výchovných a kulturních projektů jako UNESCO
velvyslanec. Žil střídavě v rezidencích v Moskvě,
Petrohradě, Londýně, Paříži, Lousanne a New Yorku.
Hrál na různá violoncella, včetně Duportova Stradivaria
(1711), Storioniho a Petera Guarneriho z Benátek. Mstislav
Rostropovič zemřel 27. dubna 2007 v Moskvě.
Jan Talich vystudoval pražskou
konzervatoř a poté absolvoval AMU ve třídě Václava
Snítila. Stipendium na další studium získal
nejprve v USA u Shmuela Ashkenasiho a poté na anglické
Guildhall School of Music u Yfraha Neamana. V roce 1989 získal
první cenu v Mezinárodní houslové soutěži
Václava Humla v Záhřebu. Jako sólista vystoupil Jan Talich s orchestry i jako
komorní hráč po celé Evropě i v USA. Jeho
diskografie zahrnuje několik sólových CD koncertů
českých i světových autorů, jako je Beethoven, či Mozart.
Pravidelně vyučuje jak doma, tak i v zahraničí: ve městech, jako
je Telč, Dijon, Angers, Prades a na Conservatoire Superieur v
Paříži. S Talichovým kvartetem již vystoupil na
nejslavnějších místech celého světa a dočkal se
skvělé kritiky. Kvarteto jezdí pravidelně na turné
do Japonska, Jižní Ameriky, Mexika, či Jižní Koreje. Jan Talich se v posledních
letech stále více věnuje dirigentské činnosti a je
žádán jako hostující dirigent mnoha
orchestry v České republice i v zahraničí. Od
sezóny
2008/09 je šéfdirigentem Jihočeské komorní
filharmonie. Hraje na housle z dílny J. Gagliana 1780 a A.
Stradivariho 1729. Navštivte http://www.Talich.com .